Potichu jsem se zvedla z postele a krůček za krůčkem jsem se vydala ke dveřím. Snažila jsem se, aby pode mnou nevrzala podlaha, pokud byl někdo v kuchyni, nemohl mě slyšet.
Ani dveře nezavrzaly, neslyšně jsem je otevřela a sešla po schodech dolů.
Obávala jsem se zbytečně, v kuchyni nikdo nebyl, ale venku jsem musela projít mezi nepřátelským shromážděním, než jsem mohla seběhnout z kopce ke svému autu. S hlavou sklopenou jsem se vydala na cestu hanby a ani jsem netušila, jestli na mě někdo pokukoval. Nevěnovala jsem jim jediný pohled, šla jsem stále kupředu a nevnímala okolí.
Jen Zuzka se ke mně přidala a doprovázela mě až k autu. Musela si všimnout, že se mnou není všechno úplně v pořádku, protože mi nabízela, že s mým zaparkovaným autem vycouvá.
"Nepotřebuju," odsekla jsem, byla přece jedna z nich, kdo mě nevaroval před Jirkovou aférou s Editou.
Usedla jsem se za volant a cítila jsem, že se mi všechno točí, a že vycouvat se svoji Škodovku asi nezvládnu. V sobě jsem měla temnou a tupou bolest, před pár hodinami mi totiž zemřelo srdce. Připadalo mi, že jediný způsob, abych bolest necítila, bylo znetvořit sama sebe a nebo někoho zdrápat do krve..
Zuzka mi lezla na nervy, bylo mi jasné, že se neobává o mě, tak proč vehementně chtěla vycouvat s mým autem?
Zařadila jsem zpátečku, podívala jsem se dozadu, jak mě to učili v autoškole a volantem jsem otočila na nesprávnou stranu. Moje auto se ocitlo velice blízko auta po pravé straně a já jsem ucítila překážku, malinko jsem do něj drcla. Přesto jsem nezastavila a chybu nenapravila, něco temného ve mně duplo na plyn a svým nárazníkem jsem přejela zadní dveře neznámému autu. Rýha hluboká a můj čin byl dokonán. Slyšela jsem Zuzku křičet, a tak jsem zastavila a vylezla z auta.
Už mi bylo mi lepší, když jsem vyryla svoji bolest do plechu? Ne, bolest v sobě jsem měla stále stejnou. Stála jsem vedle neznámého auto a dívala se na zkázu, kterou jsem se svým odosobněním způsobila.
Vedle mě naříkala Zuzka, auto, které jsem se pokusila zničit, bylo jejich.
A mně to bylo jedno, byla jsem pouhým divákem ve své vlastní malé komedii a bylo těžké v této situaci cokoli cítit. Vlastně jsem v sobě neměla žádné city, tu citlivou a zraněnou osobu, jsem zanechala v chatě v ložnici. Tady je bestie, která se bude mstít.
Přesto mi bylo Zuzky líto, protože ze všech těch lidí se mnou mluvila jen ona. Od chaty z kopce k nám běželi i ostatní zájemci o senzace. kteří i nahoře zaslechli skřípění a naříkání plechů.
Přiběhl i Zuzčin manžel, který prohlížel škodu, kterou jsem jim natropila. Pohled na dlouhý škrábanec na autě mě nezasáhl. Byl to jen další problém.
"Toho naděláte se svoji starou Škodovkou,” řekla jsem opovržlivě. “Než vám auto opraví, tak vám půjčím to svoje," nabídla jsem jim nerozvážně, protože mému autu se nic nestalo.
Smířili se s tím a řekli mi, že si v neděli pro moje auto dojedou. Aby ne, rádi si auto vymění za moje nové, pomyslela jsem si opovržlivě.
Věci, věci, věci, o to vám jde, ale že já jsem dneska zemřela na tom vám nesejde.
