Jak jsem se stala americkým občanem

Nechtěla jsem se zlobit se zelenou kartou a rozhodla se, že se stanu americkým občanem. Dostala jsem den a hodinu, kterou se musim dostavit na imigračni odděleni.

Také mi přišlo sto otázek z americké historie a současnosti. U pohovoru jsem měla mit pouze deset otazek, ale nikdo nevěděl jaké otázky to budou,a tak jsem si je všechny musela prečist.

          Přislušný den a hodinu jsem se dostavila do imigračni budovy. Velká mistnost byla asi zpoloviny zaplněna čekajicimi na pohovor. Vytáhla jsem si pořadové čislo a posadila se k nim. Cekala jsem a pozorovala imigračni uředniky, kteři nas vyvolávali podle pořadového čisla. Po chvili jsem věděla, kterou imigračni úřednici nechci: malá černoška musela být odněkud z Haiti. Nebylo ji rozumět a nebyl to viditelně jenom můj problém.

Nechtěla jsem ji, ale malá černoška vyšla z kanceláře a zavolala moje čislo. Myslela jsem si, že to bylo moje čislo a zamrzla jsem na židli. Mladá divka z protějšiho rohu mistnosti byla rychlejši než já a  také si myslela, že to je jeji pořadové čislo, vyskočila a běžela za černoškou do kanceláře. Omyl. Obě se vrátily zpátky do čekárny. Jo, bylo to moje cislo.

Neztrácej naději a optimismus, myslela jsem si, když jsem se v kancelári posadila na židli, která stála naproti jejimu psacimu stolu. Snažila jsem se tvářit uvolněně a přátelsky. Cernoška nasadila nepřistupný a úředni obličej. Bezva. Cekala jsem deset otázek, odpovim na ně a tim to pro mě konči.

Mýlila jsem se. Uřednice se důležitě přehrabovala v mých papirech. Narazila na nějakou nejasnost a zeptala se mě. Bohužel, nerozuměla jsem ji, a tak jsem se nadzvedla na židli, že se s ni do těch papirů podivám, at vim o čem mluvi.

"Sedˇte," křikla, jako kdybych ji snad chtěla ohrozit na životě.

"Sedim", odsekla jsem a rychle dosedla zpátky na židli.

Přestala pátrat v mých papirech a přešly jsme k otázkám. Vytáhla je z počitače a já jsem ji dala deset odpovědi. Podle mne byl: konec. Mám ji z krku, radovala jsem se predčasně.

Ponořila se opět do mých papirů.

"Kdo to je: Zelená?" Měla problémy čist jména.

"Zelená jsem byla já. Můj prvni manžel se jmenoval: Zelený. Rozvedli jsme se, máte tam rozvodový list."

Zmlkla a chvili se opět přehrabovala.

"Kdo to je" Fialová?"

Ne, to snad ne, napadlo mne zoufale.

"Fialová bylo moje rodné jméno. Matka: Jaroslava Fialová, otec: Václav Fiala. Je to v papirech," unavovala mě.

"Vy jste Fialová?"

"Byla jsem," odpověděla jsem a nechápala, proč je to pro ni tak důležité.

"To je vase prvni jméno?" ptala se dál.

Přemýšlela jsem. Když se to tak vezme, tak Fialová bylo moje prvni jméno. Potom vdaná: Zelená a třetí jméno: Bennett.

"Jo, prvni jméno," přikývla jsem, abych se ji zbavila, což se mi konečně povedlo.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Po několika týdnech mi přišla pozvánka na slavnostni přisahu a předáni amerického občanstvi. Slavnost byla asi hodinu od imigračni budovy a naši imigračni úřednici se na ni  také dostavili. Přátelsky nas vitali, uvnitř budovy jsem dokonce viděla i moji malou černošku. Prošli jsme ceremoniálem a potom na zavěr dokumenty, že jsme se stali americkými občany.

"Každý si zkontrolujte osobni údaje." nabádali nás.  "Pokud máte výhrady, tak se obratte na ..."

Podivala jsem se své jméno a zvolala jsem, nezařvala, pouze jsem zvolala:

"Karla Fialová Bennett, to snad ne," a rozhlédla jsem se po své malé černošce, že ji skočim po krku.  Už tam nikde nestála. Zmizela.

Musela jsem oslovit  jiného imigračniho úřednika, který měl tento den na starostil reklamace. Připadalo mi, že vsichni ostatni byli spokojeni a jenom já měla reklamaci.

Omyl. Přijeli jsme zpátky na imigračni odděleni, kam jsme byli odesláni,  a tam čekala mladá žena. Byla odněkud z Tramtárie a měla opačný problém. Původně měla sedm jmen a oni jí tam zapomněli jedno jméno napsat.

Můj problém mi připadal prkotina, škrtnou Fialová a můžu jit. Dva imigračni úředníci se vrátili ze slavnosti asi po dvou hodinách a nejdříve vyřídili problém mladé ženy. Až pak o obrátili na mě s otázkou:

"Co vy potřebujete opravit?" zeptal se vysoký úředník.

"Fialová není moje první jméno. Nechci ho tam," myslela jsem si, že jsem to řekla dost srozumitelně. Opakovala jsem ten svůj problém už tolikrát, že jsem začinala být stručná.

"OK," odpověděl mi a zmizel. Je to tak fajn, když člověk může mluvit s někým inteligentnim, pochvalovala jsem si, než mi přinesl nový dokument, kde stalo:

"Karla Bennett Fialová."

"Sakra, co je na tom tak těžkého: nechci tam: Fialová," sykla jsem vztekle.

Zmizel. A asi uspořádali poradu ve dvou, nebo někoho volali, vysoký černoch se vrátil za delši dobu a podával mi můj původni doklad:

"Karla Fialová Bennett."

"Nemůžu vypustit: Fialová, protože to chcete. Máte to v úřednich dokumentech. a to my udělat nemůžeme." byl neústupný a mě bylo jasné, že jsme opět na začátku.

"Uředni dokument, jste řekl?" vytáhla jsem řidičský průkaz. "To je úředni doklad, najdete tam jméno: Fialová."

Začal být rozpačitý.

"Naše imigračni úřednice vám tam napsala: Fialová," konečně tomu i on přestával rozumět.

"Snad si myslela, ze mám málo jmen?" zažertovala jsem sarkasticky. "Nevim, proč to udělala. Ale je to chyba. Jeji chyba," řekla jsem důrazně.

Opět zmizel a něco tam řešili. Cekali jsme opět dlouho, ale výsledek stál za to. V papirech bylo, že: Karla Bennett je americkým občanem. Mohli jsme jet konečně domů. Na oslavu jsem neměla náladu, byla jsem unavena.