Jak jsem se nestala letuškou

"Delta přijímá nové zaměstnance," sdělila mi jako velkou novinu asi čtyřicetiletá žena. Neměla na sobě kratˇasy a tenisky, oblečení, které mají američanky nejraději. Ona měla na sobě uzkou sukni, blůzu a boty na podpatku.

Byla zaměstnána někde, kde se dodržuje kodex oblékání, kde se dbá na perfektně upravené vlasy a přírodní efekt make upu.

Delta přijímá? Podívala jsem se na ni nechápavě, protože jsem nevěděla, co s tím mám dělat. Jak se mě tato novina dotýká?

"Měla byste určitě vyšší plat, kdybyste šla dělat k Deltě," nadhodila jasně. Chytrému napověz a blbého kopni, tak mě musela kopnout.

"Delta je daleko, až uvnitř Atlanty. Takovou dálku do práce a odpolední zácpu si nechci ani představit. Ráno tam a odpoledne zpátky, tak to ne."

"Nejezdila byste v zácpách, podívejte se kolik je hodin a já jsem jela po volné dálnici."

Bylo dopoledne a ona měla určitě jiné zaměstnání, než by čekalo mě.

"Co bych tam asi tak dělala?" zeptala jsem se sama sebe, protože jsem si ihned odpověděla: "Uklízela záchody?" Moje odpoveˇd mě rozesmála, proč bych měla do Delty jezdit uklízet WC, i kdybych měla víc na hodinu, stejně by se mi to nevyplatilo.

"Kdo tady mluví o uklízení záchodů?" opravdu ji moje nechápavost rozčilovala.

"Nabírají letušky na domácí linky," prskla na mě novinu. Bylo to v době před koronavirové, takže se tenkrát hodně létalo a letušky asi "docházely". Jenže, já a letuška???

Hrůzou se mi až zhloupla pevná podlaha pod nohama, jako kdybych už byla opravdu někde ve výšinách a letadlo mělo přistávat.

"Hrozně se bojím létat," sdělila jsem ji po pravdě a myslela jsem si, že tento nábor máme za sebou.

"Rychle si zvyknete, párkrát poletíte a už vám to ani nepřijde," ujištˇovala mě opět přátelsky a nemínila se ode mne vzdálit. "Cestovala byste po Americe, to vás neláká?"

Ne, neláká a usilovně jsem přemýšlela, jaké jsou vlastně požadavky na letušku. Vždycky jsem věděla, že letuškou být nemůžu, nejenom ze strachu z letadel, ale určitě nesplnˇuji daná kritéria.

"Na letušku musím být mladá," vzpomněla jsem si na jeden požadavek, který jsem už nesplnˇovala.

"Také nejsem nejmladší a přesto létám," našla pohotovou odpovědˇ. Jestli si myslí, že je mi také čtyřicet, tak to se o hodně let spletla. Došlo mi, že to s "náborářkou" budu mít těžký, ale svůj věk jsem jí neřekla. Proč se hned chlubit, možná, že ani ona není čtyřicátnice.

Honem jiný důvod, jaké ještě jsou požadavky na letušky?

"Jsem malá. Nedošáhla bych na prostor, kam si cestující dávají zavazadla. Musela bych vyskočit cestujícím na ramena, pokud bych chtěla dvířka uzavřít."

Myslela jsem si, že jsem vtipná, ale ona se na mne podívala jako na pitomce, který se zbytečně shazuje.

"Nosíme podpatky," ohnula jednu nohu v koleni a pozvedla svoje střevíčky s vysokým podpatkem. Podpatky jsem přestala nosit asi před deseti lety, kdy jsem došla do takového stádia, že svoji nožku už v nártu neohnu a tak mi do botky s podpatkem nevklouzne. Ale, co bych jí to říkala. Je to danˇ za to, že jsem celý život běhala na vysokých podpatcích.

Ani moje výška ji neodradila. Co je ještě v požadavcích na letušky? Už to mám.

"Musím umět jazyky," vyhrkla jsem nadšeně, protože jsem si vzpomněla. Znalost jazyků byla vždycky zdůraznˇována v mých mladých letech, kdy jsem ještě žila v Československu.

Nechápavý pohled "náborářky" mě přesvědčil, že jsem opět sekla vedle.

"Jakou jinou řeč potřebujete mimo angličtiny?" zeptala se mě. "Vy splnˇujete požadavky, které jsou na letušky. Jste milá, vlídná, pohotová a máte praxi, protože pracujete s lidmi."

Vyrazila mi dech, tak já splnˇˇuji požadavky na letušku, dá se z toho ještě nějak vyklouznout aniž bych musela slíbit, že formulář na "krásné" povolání vyplním?

Ale dá.

"Nezlobte se, ale já se opravdu moc, moc a moc bojím létat. Při každém vzlétání a přistávání by mě někdo musel držet za ruku, obtěžovala bych i cestující. A to přece nejde."

Rozhovor ukončen. Nevím, jestli byla "náborářka" za svůj nábor placena a nebo ji bylo slíbeno, že může odejít, pokud si za sebe sežene náhradu. Ještě párkrát se za mnou zastavila, aby se přesvědčila, jestli jsem nezměnila názor.

Vždycky jsem zavrtěla hlavou:

"Ne, nerozmyslela jsem se."

Byla jsem poučena z minulosti. Už jednou jsem byla "uvrtaná" do zaměstnání, které jsem neměla ráda, a to byla učitelka v mateřské školce. Věděla jsem, že pracovat v místě, kde se mi nelíbí a práce mě ubíjí se opravdu nevyplatí a nezaplatí.  A tak mě do povolání letušky nikdo neuvrtá.