Jak jsem hledala svého prince

nikdy jsem se v dětství ani v pubertě netrápila láskou ke zpěvákům nebo hercům. Svět celebrit mě nezajímal, i když si o nich nějaké drby ráda přečtu, jsem také jenom ženská.

Mě trápily jiné lásky, a to byli hrdinové z filmů. A tak se stalo, že mě uchvátil Vinnetou, kterému propůjčil šarm Pierre Brice. Vinnetou, ten kladný hrdina, a když zemřel, myslela jsem si, že zemřu s ním. Ne, nebyl to Pierre Brice, protože jako mužský se mi daleko víc líbil Alex Barker.

Zamilovala jsem se do Napoleon Bonaparte a četla jsem o něm nejenom romány, ale i celý jeho životopis.

Antoine de Saint-Exupéry byl můj další nedostupný ideál. Nebyl krásný, ale měl velké srdce.Samozřejmě, že v předpubertálním věku jsem napsala Evě Hruškové o fotografii a podpis, také Oldřichu Kaiserovi. Tím moje vtírání se do soukromí zpěvákům a hercům málem skončilo.Málem, to už jsem nebyla pubertˇačka, bylo mi něco málo  po dvacítce a byla jsem vdaná, když jsem napsala "vyznání" opernímu  pěvci Eduardu Hakenovi. Napsala jsem mu, že to byl on, kdo mě přivedl k opeře, že ho poslouchám leta a moc mu děkuji, že mi dodává sílu tehdy, když už se mi nechce ráno vstávat. Už si nepamatuji, co všechno jsem mu napsala. Ale měl z dopisu radost a uryvek z mého dopisu přečetl v rádiu.

Můj syn říká, jaké by to byly vánoce bez Popelky a každý rok si pouští Popelku s Pavlem Trávníčkem a Libuškou Safránkovou. Souhlasím s ním, ale já poslouchám jinou Popelku. Pátrala jsem po ní spoustu let, protože tato Popelka byla kvůli Jiřímu Třískovi, který imigroval,  v trezoru. Kdybych neměla od Evy Hruškové fotografii s podpisem, která v hudebním filmu hrála Popelku, myslela bych si, že jsem si celou pohádku vymyslela.Jediný princ ze všech pohádek, které jsem kdy viděla, a který získal moje srdce, je Jiří Stědronˇ. Musela jsem čekat hodně dlouho, až hudební pohádka vylezla z trezoru.Tady je můj princ, o kterém jsem vždycky snila: