Nedávno jsem v televizi zaslechla, že jistý muž jménem Emil se cítí o 20 let mladší, než je a svůj věk si nechá snižit i v občance. Na tomto sdělení mě překvapilo pouze to, že Emil není Američan. Mám ještě v živé paměti,
jak nám za osmileté vlády předešlého presidenta, byla vnucována myšlenka, že jsme tím, čím se cítíme. Můžeme si změnit jméno, pohlaví, věk, rasu...
Děti se budou rodit bezpohlavní. Pohlaví si dítě vybere až bude starší, a rodiče do toho nesmí mluvit. Pokud si dítě vybere opačné pohlaví, tak ho doktoři ochotně nadopují hormonama, což rodiče jistě rádi zaplatí. Takže, 10-12ti leté dítě bude rozhodovat, jestli to bude holčička s "camfrlíkem" a nebo chlapeček s vagínkou.
Cítíte to také? Není to nádherný? Svoboda rozhodování, myšlení, a to je prostě ˇužasný.
Vzpomněla jsem si na několik let nazpátek a přepadla mě velká euforie. Můžu být tím, čím se opravdu cítím, a tak jsem napsala inzerát:
"25ti letá blondýna, hledá mladého, atraktivního muže."
Fotku jsem do inzerátu nepřidala. Na pocitech záleží, na pocitech! A já se cítím mladá. Cítím své dlouhé blondˇaté vlasy, jak mi vlají kolem hlavy. Jsem Zla-to-vláskaaaá. A nejkrásnější je, že nejsem lhář, cítím se tak. Nejsem ani případ pro psychiatra, cítím se tak.
Už se těším, kdo se mi ozve. Hlavně, aby to nebyl holohlavý osmdesátník s hůlčičkou, který se právě cítí na třicet let. Ale není to nádhera, nevědět, kdo se cítí jako atraktivní mladík...?!?
Hlavně, aby přišel včas, protože jsem slyšela, že nejenom člověkem se můžeme cítit. Je normální, že člověk se může cítít i psem, a představte si, že bych měla blbou náladu, byla jsem psem a na svého nápadníka jsem vztekle štěkala.
Na druhou stranu se také můžu cítit jako kočka a budu přítulnou a" vrnivou" kočkou. Určitě by každý nápadník uvítal přítulnou a "vrnivou" Zla-to-vláskůůů.
Nádhera. Můžeme být cokoliv a kýmkoliv.. V televizi nám tenkrát říkali, že můžeme být i skříní. Nechci být skřínˇ. Já budu koněm, krásným a silným hřebcem, a to bych mohla nakopat všem pitomcům, řekla bych p....e, ale jsem slušná, takže: zadky.
Užasný! Můžu být vším!
Lvice, krásná, silná lvice a rozcupuju...
Fuj! Kdo by to řekl, že jsem tak krvežíznivá.
Pryč! Nechci být lvicí. Budu ptáčkem. Mám křidýlka a cítím se jako skřivánek. Jsem skřivánek, lítám si po baráku a zpívám si. Zpívám si a lítám si, až jsem sletěla se schodů.
Sakra! Noha bolí, na kotník jsem si pleskla studený obklad. Mám po lítání, lezu po baráku a cítím se jako slimák. Z hlemýždě mě bere deprese. Také odraz v zrcadle, okolo kterého jsem v koupelně prošla, žádnou Zlatovlásku neukázal.
Kde jsem udělala chybu? Co jsem na této užasné myšlence nepochopila?
