Důležité je umět se pohádat,

četla jsem o tom už několikrát. Neexistuje manželství, kde by se občas nevyskytla hádka, nebo alesponˇ malinká "hádečka". Experti jsou toho názoru, že při hádce je důležitá komunikace. To znamená nekřičet, abychom se i při hádce

stále slyšeli a nemluvit jeden přes druhého, při hádce je důležité partnerovi naslouchat. Vzájemně si naslouchat...

A to my s manželem umíme, my se prostě umíme i pohádat...

Včera t.j. 11.10. jsem měla v kalendáři uvedeno, že v osm hodin mám návštěvu lékaře: prohlídku a potom náběr krve...

Ráno jsem, ne zrovna nadšeně, vstala na budíka. Místo snídaně, protože na odběr krve jsem musela přijít hladová, jsem zalezla otráveně do sprchy.  Probudila jsem celou domácnost, včetně kocoura a něco po sedmé hodině jsme vyrazili s manželem směr nemocnice, kde sídlí naši obvodˇáci.

Na silnici spousta aut. Uprava a rozšíření dálnice, která vede do Atlanty. V tomto useku je rychlost aut  snížena, a to se jako domino odráží na celém provozu. Ten binec na silnici trvá už strašně dlouho, do toho se přes dálnici staví obrovský most, aby se dálnici odlehčilo... Připadá mi, že už si nepamatuji dobu, kdy jsme v těchto místech normálně projížděli, a proto nadobro ztrácím naději, že naše dálnice bude někdy hotova a provozu schopna.

Vím, jak manžel nemá rád "řidiče ze sedadla spolujezdce", což jsem já. Proto jsem si během cesty vyřídila pár telefonických hovorů. Na exitu, kterým se sjíždí k nemocnici, jsem se pouze optala, jestli ví, na jaké parkoviště má zajet. Naše nemocnice je rozlezlá a kromě podzemních garáží má každá budova  svoje vlastní parkoviště. Odpověděl mi, že ví, kam má zajet a proto mě překvapilo, když chtěl zatočit na parkoviště k budově číslo 1505, ve které naši doktoři určitě nejsou. Kam však jezdíme k jiným lékařům.

"Kam to jedeš," vykřikla jsem překvapením, a bylo to o něco hlasitěji. Jen několik minut, kdy mě ujistil, že ví, kam pojedeme, tak zatáčí na špatné parkoviště, to by přece šokovalo každého.

Bylo 7.30 ráno a manžel neměl dostatek kofeinu v těle, a tak se mu zdálo, že můj výkřik o tom, kam zatáčí, ho ponížil, protože ton, kterým jsem to řekla, z něj dělá blba.

"Slova byla dobrá, ale ton byl špatný? Tak jakým tonem jsem se měla zeptat?" zajímalo mě, když jsme zastavili na parkovišti před správnou budovou číslo 1800.

"Můžeš mě klidně upozornit: tam nezatáčej..." odpověděl mi vážně. On to myslel vážně, opravdu ranní nedostatek kofeinu v krvi. Hrneček s kafem si sebou nevzal. 

"To jako: ne, ne, tam nejedeme?" odpověděla jsem medově a ukazováček jsem si dala před obličej a zahýbala jsem s ním doprava a doleva. 

Mávl rukou a vylezl z auta. Také jsem vystoupila z auta.

"Miláčku, já vím, že jsi mužský a myslíš si, že na svých ramenech neseš celou tíhu světa, ale není potupu říct: nevím, jak jedeme, naviguj mne."

Na cestě do nemocniční budovy jsme se ještě malinko přeli, jakým způsobem nejlépe upozornit řidiče, že tato budova není ta, kam jsme chtěli dojet. 

V nemocnici jsme vyjeli do čtvrtého patra, otevřeli jsme dvoudílné dveře a vstoupili do čekárny. Administrativní pracovnice, která seděla za počítačem se mě zeptala, jestli jsem objednaná. Přikývla jsem, že ano. Nejdříve se zeptala na moje jméno, potom na moje narození a konečně mi oznámila, že jsem sice objednaná, ale až na 18.10., což je za týden.

Koutky jí zacukaly, když viděla můj "protáhlý" obličej. "Opravdu mě tam nemáte?" poprosila jsem a od jejího pultu jsem se nechtěla hnout.

"Víte, já jsem před chvílí přednášela manželovi o jeho nedokonalosti, když místo k budově 1800 chtěl zatočit k budově 1505," vysvětlila jsem jí a zakroutila jsem hlavou. "... přijet sem o týden dříve, jak se mi toto mohlo stát při moji dokonalosti?" pokrčila rameny. "... protože já jsem dokonalá..." řekla jsem s takovou určitostí, že i administrativní pracovnici jsem zaskočila a místo smíchu mi přikývla a odpověděla:

"Jste dokonalá."

"Tak za týden," rozloučila jsem se s ní a vycouvali jsme s manželem opět na chodbu a k výtahu. Ticho, manžel neřekl ani slovo.

"Tak jsme si to alesponˇ nacvičili, už víme, jak dlouho sem pojedeme, pokud bude stejný provoz jako byl dneska, také už víme, kde máme zatočit..." rýpla jsem si.  Celou cestu výtahem manžel nepromluvil ani slovo. Už mě za ty roky zná a ví, že mě nemusí "bít", že budu bičovat sama sebe, že si svoji nedokonalost neodpustím.

"Uplně zbytečně jsem se ještě ráno sprchovala," začínala jsem se svým bičováním. "Večer sprcha, ráno sprcha, velká spotřeba vody."

Nastoupili jsme do auta.

"A to se ještě budeš sprchovat dneska večer," přisadil si tichounce manžel.

"Vstávala jsem na budíka, víš jaký to byl stres, nejenom pro mne, ale i pro tebe." Vyjmenovávala jsem další negativní dopad na zbytečné vstávání.

"I Ginger se stresoval, viděla jsi, jak byl neštˇastný, když jsme odjížděli?" zeptal se mě manžel.

Překvapilo mě, že vynechal stres, který jsem způsobila jemu.

"To byl stres i pro tebe, nedal jsi si dostatečné množství kofeinu," řekla jsem smířlivě, snad mi odpustil, jak jsem ho "vymáchala", kvůli špatnému odbočení.

"O mě nejde. Já mám rád předcvičování, alesponˇ nám premiéra příští týden klapne. Kdyby jsi chtěla, tak až přijedeme domů, tak si můžeme dát další kolečko a zajet znova do nemocnice, aby ten příští týden opravdu vyšel."

"Ne, to nebude třeba, myslím si, že jsme na příští týden dokonale připraveni," ujistila jsem manžela.

-------------------

Z domova jsem zavolala synovi.

"To už jste doma?" ozval se z telefonu synův hlas.

Manžel se nahnul nad telefon a řekl: "Dneska to byla pouze zkouška, premiéra je až příští týden."

"Soucítím s tebou, Gary, přijedu dneska na oběd, a probereme to." slíbil manželovi.

"Help me, help me," zvolal pateticky můj manžel.

"Já vím, co máma dovede, prožil jsem s ní dětství," přikyvoval mu syn.

"Komedianti, co byste si beze mne počali," sdělila jsem jim uraženě. Jenom naoko uraženě.

"Ale můžu ti říct, že s tvoji mámou není nuda," zasmál se manžel.

"To jsem rád, Gary, že to bereš tak klidně. V poledne jsem u vás na obědě," slíbil opět syn.

"Pozval jsi ho na oběd, tak jsem zvědavá co mu uvaříš?" usmála jsem se sladce na manžela.

---------------------------

A na nebi vysvitlo sluníčko a bylo po hádce. I když příští týden máme premiéru.

--------------------------------