Dneska ráno mi volal syn. Bylo po sedmé hodině ranní, co tak brzy?

Sdělil mi, že moje snacha zabila jelena. Nevěděla jsem, jestli to myslel jako radostnou novinu, ale vzhledem k tomu, že moje snacha není v mysliveckém klubu, tak to asi radostná zpráva pro dnešek nebude. Měla jsem pravdu: nebyla. 

"Zavolej pojištˇovnu, auto musí do opravny," sděloval mi a mně připadalo, že plačtivým hlasem.

"Co se stalo?" hroutila jsem se.

"Nemůžu mluvit, jelena táhnu do příkopu, jedeme k vám," řekl mi stručně.

Pojistka aut je na moje jméno, takže brzy ráno jsem kontaktovala pojištovnu a nahlásila nehodu. Zeptali se mě jakou opravnu upřednostnˇuju, řekla jsem jim jméno opravny aut, která je kousek od nás a vždycky odvedli perfektní práci. Než jsem si našla opravny telefonní číslo, pojištˇovna je už informovala. Věděli, že k nim přijedeme. Některé věci v Americe fakt funguji perfektně.

Cekali jsme jenom, až syn se snachou k nám dorazí.

"Bylo štěstí, že jela jako první," popisoval syn nehodu, která se stala, když jeli každým svým autem do práce. Snacha řídí SUV, které je přece jenom vyšší a silnější, než synovo sedan.

SUV má levý nárazník a spodek auta pochroumaný, na levém nárazníku jsou chlupy po zvířeti.

"Bylo to hrozný, musel jsem jelena odklidit z vozovky," říkal syn lítostivě. "Brečel jsem nad troubou pitomým," přiznal se syn. Snacha se klepala a můj syn brečel, to nám pěkně den začíná.

"Hlavně, že se nestalo nic horšího, auto pochroumaný, ale vy jste v pořádku," snažila jsem se je utěšit. "Jakou rychlosti jsi jela?"

"Asi 80 km/hod. To už bylo na hlavní silnici," odpověděla snacha.

Vím, auta tam jezdi dost rychle, přestože kolem jsou lesy...

================================================

"Tak z mého syna by asi lovec nebyl," řekla jsem manželovi, když oba odjeli domů manželovo truckem. Syn pospíchal do práce a svoji manželku před tím hodil domů.

"Určitě ne," usmíval se manžel a poodhalil mi některé drsnosti ze života na farmě, kde vyrůstal.

"Lovit bylo normální, už v deseti letech jsem chodil na lov. Měli jsme asi deset pušek opřených na zápraží."

"Co jsi lovil?" zajímala jsem se.

"Stříleli jsme veverky, zajíce... A pokud zajíc zasažený kulkou nebyl mrtvý, tak jsme s ním šlehli o zem," řekl krutě.

Zhrozila jsem se. A potom jsem si vzpomněla, jak moje babička pleskala králíky za ušima a my, děti, jsme je držely za nohy, aby králika mohla vykuchat. Vraždy na našem dvoře v našem dětství byly uplně normální.

Manžel kastroval s otcem prasata a vodil krávy na jatka. Taková krutost mi k manželovi vůbec nejde. Když ho vidím, jak si povídá s kocourem kočičí řečí, jak ho nosí po domě a drbe ho pod krkem a Ginger jenom vrní. Jak to, že takové dětství plné krve na něm nezanechalo žádné stopy? Naopak, od masa si udržoval odstup. Prý nikdy nebyl masožrout. Fazole má daleko raději, maso jenom, aby se neřeklo.

"Když jsem si představil, že to bylo živé tělo," říkal mi.

"Naposledy jsem vystřelil, když jsem trefil holuba a holubice nad ním kroužila několik hodin. Nebyla schopna ho opustit, od té doby jsem nevzal pušku," řekl mi dneska manžel a v očích se mu zaleskly slzy. Stejné slzy, jako, když mi syn říkal: deer, pitomec jeden...

Manžel se rychle sklonil k Gingerovi, abych jeho slzy neviděla. Vyzvedl kocoura do náruče a hladil ho po nazrzlých chlupech.

"Nikdy se neptej, komu zvoní hrana. Tobě zvoní."