"To je legrační, paní Vomáčková," řekla jsem sousedce, když jsem ji ukázala zprávu, která mi přistála ve schránce. "Ona ta paní také není nejmladší, soudím alesponˇ podle fotografie, kde má na hlavě "helmu" z bílých vlasů."
A potom jsem paní Vomáčkové přečetla zprávu, kterou jsem obdržela, a nevím jak vy, ale já jsem z jejích slov pozitivní energie nepocitˇovala:
"Proboha, přestanˇte tady blábolit o covidu, jste ta poslední osoba. Nemáte žádné vzdělání a zbytečně se na českém netu odhalujete. možná by stálo za to poslat zprávu na FBI na vás, píšete hlouposti a díky stejné tak jako vy - nevzdělaným, chytáte nějaké stupidní body za trumpa, ten bude už brzy ve vězení, tak se snažte oprášit své ego, není to už takové ve stáří /a tady byl obrázek: hovínko/, tak třeba adoptujete rescue cats. Číst ty vaše none plus ultra bláboly v češtině je skutečně zábava, zkuste také změnit barvu vlasu... víte, že to mozku neprospívá a stará ženská s havraním vlasem vypadá jakoby utekla z Indie... lepšímu vám nepomůže ani váš americký manžel. Pokud má nějaký intellect, tak mi dá za pravdu, co se starou ženskou."
"A tady se podepsala celým jménem," ukázala jsem paní Vomáčkové.
"Trump už není rok prezidentem, vy už jí pijete krev dlouho." smála se sousedka a klidně si dál s marmeládou lepila linecké cukroví .
"Já a můj havraní vlas, kdo by to řekl," nenápadně jsem jí ukradla slepované kolečko.
"Že vás plácnu," ohnala se sousedka po moji ruce. "Počkejte chvíli, uděláme si k tomu kafe."
"Atˇ spolu souhlasíme nebo nesouhlasíme, vůbec to není důležité. Důležité je nebýt na sebe hrubí a zlí. Přiznat, že i v té pravdě, může být kousek lži. Že i v každé lži, může být kousek pravdy." zafilosovala jsem si.
"Vy jste dneska nějak na měkko," řekla mi sousedka a postavila vodu na kafe. " "Hlavně pohodu a klid a zdraví, to je všechno, co si můžeme všichni přát. Dáme se to kavčo hned tedˇ", oznámila mi.
"To jsem: na měkko, existují vůbec nějaké morální principy, na kterých se všichni lidi shodnou? Ona není pravda člověku vrozena, a proto existuje spousta pochybností a dohadů,"
"Kde jste to, proboha, vyčetla?" moje uvahy ji překvapily.
"Odhalila jste mě, tak hluboká zase nejsem. To byl John Locke a jeho uvahy o lidském rozumu."
"A kdy to čtete?" zeptala se mě, když lila vodu do hrníčků.
"Před spaním," odpověděla jsem a nesla jsem si hrníček ke stolu.
"A můžete spát?" zeptala se mě se smíchem.
"Ne." odsekla jsem.
"Tak, co s tou starou bělovlasou ženskou?" zeptala se paní Vomáčková, když jsme chroupaly cukroví a zapíjely ho kafem.
"Asi nic, asi na ni zapomeneme," pokrčila jsem rameny.
"No, za odpovědˇ určitě nestojí, to její: hovínko, jak vám tam naaranžovala," paní Vomáčková se řehtala, až se zakuckala. "Asi si tak připadá..."
"Hlavně hodně zdraví, paní Vomáčková."
"Tak, tak," přikývla sousedka.
