Nebyla to láska na první pohled. Nebyla to láska ani na druhý pohled. Nebyl můj typ, vypadal jako typický nerd, hubený, vysoký s brejličkama. Nebyl můj typ dokud jsme se nezapovídali. Bylo to jako kdyby se okolí propadlo,
mohli jsme si povídat hodiny a hodiny. Mohli jsme se spolu smát hodiny a hodiny. To nebyla láska, to bylo přátelství. Mohla jsem mu říkat všechno, mohla jsem být sama sebou. Svoji duši jsem vysvlékla donaha. Ríkala jsem mu, jak mě trápí jedna paní, která chtěla hodit na mého muže těhotenství. Naštěstí to nebyla pravda a můj manžel alimenty platit nebude. A Nerd mě chápal, když jsem se mu svěřila, že bych se hrozně ráda rozvedla, ale bojím se. Bojím se reakce mého manžela, je nevyzpytatelný.
I Nerd se mi svěřil. Doma žádné drama nemá, natož takové, co zažívám já. Doma je páté kolo u vozu, nikdo neregistruje, kdy domů přijde, kdy odejde. Zaleze si do svého pokoje, kde pracuje a kde má i postel a spí tam.
Sešli jsme se. Nerd a já, dva lidé, kteří si připadali naprosto přehlížení a nedocenění.
"Myslím, že manželka s rozvodem problém mít nebude," řekl mi Nerd jednoho dne. "Vezmu si tě, nebudeš už muset mít nikdy strach," slíbil mi jako velký ochránce. A já jsem mu věřila. Od pondělí do pátku mi volával do práce. Po práci na mě čekával a šli jsme spolu na tramvaj a nebo někdy pěšky podél tramvajových kolejích. Někdy se musel vrátit do práce a byl tam až do večera, ale tu chvíli, kdy jsme spolu mohli být a povídat si, a smát se, si nenechal ujít.
Našemu vztahu jsem nerozuměla. To přece nebyla láska, to bylo přátelství. Určitě to bylo souznění. Zformoval se do podoby, kterou jsem v tu chvíli potřebovala, a já jsem v něj uvěřila.
Po devíti měsících jednoho sychravého pondělního rána se telefon neozval. Pocítila jsem mráz, protože i kdyby měl poradu, vždycky mi dal vědět, že zavolá později. Cítila jsem chlad, když kolem poledne se telefon ozval a byl to Nerd.
Rekl mi: ahoj, ale jeho hlas byl jiný, jako by bez života. Nečekal na moji odpovědˇ, rychle pokračoval:
"Moje žena o nás ví."
Chtěla jsem říct, to je přece jedno. Pamatuješ, plánovali jsme si svatbu v Paříži. Nedostala jsem šanci, nechtěl ode mne nic slyšet. Bál se, že budu brečet, že ho budu přemlouvat...?
"Slíbil jsem ji, že už se s tebou nesejdu. Nemůžu se s ní rozejít, vůbec jsem netušil, že ji na našem manželství tolik záleží."
Mlčela jsem. Mluv a pohřbívej našich devět měsíců, ve které jsem uvěřila.
"Nemůžu se rozvést, řekla mi, že půjde na KSCˇ a budu mít po ředitelování."
Mluvil, mluvil pouze on.
"Asi se na mě zlobíš," vzpomněl si, že jsem na druhém konci telefonní linky.
"Tak ahoj," řekla jsem mu a zaklapla sluchátko. Za tu chvíli, co mi vyříkal všechny důvody proč už se nikdy nesmíme vidět, jsem zestárla o tisíc let. Seděla jsem na židli a připadala jsem si obalená tisíciletýma pavučinama, seděla jsem svázaná ve své bolesti. A nejhorší bylo, že nenávratně zmizel člověk, který mi rozuměl, který se se mnou smál...
Rozbrečela jsem, i já jsem musela pohřbít náš vztah, když už to udělal on. Rvala jsem hodinu, a potom jako když utne. Věděla jsem co udělám.
Sbalila jsem se a opustila práci. Sbalila jsem věci do krabic a odstěhovala se s manželem patnáct kilometrů od města, kde jsme žili. Odstěhovala jsem se tam, kam jsem se nikdy stěhovat nechtěla, ale všechno bylo lepší, než se někde omylem setkat s Nerdem. Uvěřila jsem manželovi, že těhotná milenka je ex, protože i můj vztah byl minulostí.
