ji vyčerpal. Byla moc a moc unavená a chtělo se jí jenom spát. Nebylo jí dobře, ale ten malý drobek, který s ní ležel na pokoji v postýlce, hned vedle její postele, ji mnoho klidu nedopřál.
Několik dní v nemocnici ji nestačilo k tomu, aby nabrala ztracené síly. Proto rozhodnutí, že už půjde domů, ji potěšilo i zaskočilo. Jak to doma zvládne?
Čekala až pro ni Steven přijede, ale že vletí do pokoje jako vichřice, hodí jí pytel s oblečením do nohou postele a zakřičí:
"Rychle, jedeme domů," i když to bylo radostné zvolání, polekalo ji to.
Právě malého kojila. "Pšt, nemůžeš tady tak křičet," zchladila jeho radostný vstup do malého pokoje.
"Nají se doma," rozhodl novopečený dvacetiletý otec. Myslel si, že všechno bude, jako dosud, podle jeho diktátu, tudíž i malý novorozenec.
"Musíš počkat," seděla na posteli a klidně pokračovala v kojení.
Steven k ní přistoupil, dětˇátko se vyčerpalo a u prsu usnulo. Pohladil ho láskyplně po hlavičce.
"Nešahej na něj, neumyl jsi si ruce," tiše vykřikla dvacetiletá maminka. Se sílou lvice byla ochotna svoje dítě ochránit před bakterií i virem.
"Nemám rád, když mi někdo říká, co mám dělat," prskal otec vztekle a šel poslušně k umyvadlu si umýt ruce.
Vrátil se k její posteli a ona mu malý uzlíček, který byl jejich narozeným synkem, předala. Držela si břicho a opatrně vstala z postele. Uzlíček nějakým způsobem vycítil, že se máma vzdálila a rozbrečel se.
"Vem si ho, vem si ho. Má hlad," strkal jí Steven zpátky dětˇátko. Opět se posadila na postel, a svetr, který si na sebe oblékla, vysoukala a malého opět přiložila k prsu, aby se uklidnil.
S utišeným uzlíčkem nastoupili všichni tři do auta a Steven je vezl domů. Věžák, u kterého zastavil, byl oprýskaný a pomalovaný graffiti. Smutné místo k žití, nevypadalo ani uvnitř lépe. Žádný modře vymalovaný pokojík s vyšnˇořenou postýlkou a plný hraček, na novorozence nečekal. Neutulný pokoj se starým a použitým nábytkem a s oblečením poházeným všude možně. Pokoj vypadal, jako místo, kde žijí dva teenegers a ne jako místo, kde se rozhodla usadit mladá rodinka, která si přivezla nové miminko z porodnice.
Dva dvacetiletí rodiče se snažili nepropadnout panice, kdykoliv se miminko rozplakalo. Ani ona nevěděla, co má dělat. Ale Steven ztrácel nervy uplně. Do pláče novorozence, na ni křičel. Zoufale i vztekle křičel: atˇ s dítětem něco udělá. A ona miminko kolébala a utěšovala a Steven kolem beznadějně pobíhal.
Padala vyčerpáním.
"Nemůžeš na mě pokaždé křičet, když se malý rozbrečí," řekla Stevenovi lítostivě, když ukřičené miminko nakrmila. Seděla na válendě, syna držela na rameni a zvrácenou hlavu opřela o studenou zedˇ.
"Nezlob se. Já jsem tak vyrostl. U nás v rodině se často křičelo. Ale já jsem chtěl svoje dítě vždycky vychovávat v klidu. Ale neumím to, já to neumím," chrlil na ni v angličtině, která byla jejím druhým jazykem. Byla tolik unavená, že jí mozek přestal brát anglická slova. Slyšela jenom šumění.
"Slyším jenom: bla, bla, bla. už ti nerozumím," přerušila jeho výmluvy. Zavřela oči, s hlavou opřenou o zedˇ a se synem v náručí, jí z očí stékaly velké slzy.
"Odjedem do Ameriky, myslím si, že tam to zvládneme," řekl ještě Steven, než opravdu ztichl. Posadil se vedle ni na válendu a stíral jí slzy s tváří.
"Nechci mluvit, chci ticho. Chci poslouchat ticho," poprosila ho. Mluvit, reagovat a dohadovat se v agličtině ji už příšerně unavovalo. A potom nastalo konečně ticho. Malý drobeček ji na rameni usnul, a oni dva mlčky seděli vedle sebe a poslouchali: ticho. Ticho, které někdy bolí. Ticho, které často léči. Ticho, které narušovaly nástěnné hodiny: tik, tˇak, tik, tˇak.
