Chybí mi léto, léto, léto...

Vzpomínám na léto v roce 1994, kdy se moje skoro dvacetileté manželství stávalo minulostí. Rozvod byl na spadnutí a v té době jsem se zotavovala po naročné operaci v bytě svých rodičů.

Nezapomenu na léto roku 1994, protože se tolik vecí změnilo v mém životě. Nezapomenu na svoje rodiče, kteří byli stále ještě tak mladí, a tak plní života. Byli jako každý rok na chalupě a měli se vrátit až na podzim.  Jejich byt 1+1 jsem měla pro sebe a užívala jsem si pohody a relaxace ve městě, kde jsem se narodila a kde jsem znala spoustu lidí. Ve městě, kde bylo pro mě doma. Rodiče vyměnili náš původní byt za menší, ale zůstávali jsme ve stejné lokalitě. a já jsem byla konečně opět zpátky doma.   

Pamatuju si na horký letní den, měla jsem otevřena obě okna v bytě, ale dovnitř nezavlál větříček. Vypadalo to, že v takovém horku se snad vytratili lidé z města, venku jenom těžce dýchala rozpálená dlažba.

Naobědvala jsem se, a rozhodla se zůstat v bytě, vycházky mi začínaly od 14,00 do 18,00 hodin, ale kam bych v takovém horku chodila? I kamarádky mi zmizely z města.

Do horkého dne se po obědě ozval telefon, rodiče měli pevnou telefonni linku, byla to ještě  doba před expanzí mobilů.

"Ahoj mami, jsem ve vojenské nemocnici, přivez mi nějaké věci," řekl syn do telefonu a mě se podlomily kolena.

"Co se ti stalo?" šly na mě mdloby.

"Mám angínu a naše posádka nemá "marodku", a tak mě poslali do vojenské. Prijedˇ," zaprosil.

Můj plán pro odpoledne se změnil horko nehorko. Samozřejmě, budu tam kolem třetí, slíbila jsem mu.

Zaplula jsem do koupelny a na obličej jsem si namalovala tvář. To bylo ještě v době, kdy jsem si bez make upu připadala jako nahá a nemohla jsem vyjit mezi lidi.

Vytáhla jsem šaty, které mi nedávno přinesla kamarádka a řekla mi"

"Budou ti slušet, nos je."

Navlékla jsem si na sebe proužkované šaty, které byly asi 15 cm nad koleny. Jsou krátké, napadlo mě, ale nedbala jsem toho. Rozpustila jsem si vlasy a usoudila, že můžu vyjit mezi lidi. To, co jsem tak urputně chtěla zakrýt bylo zakryté. Ukrývala jsem před lidma, jak mizerně jsem se cítila a chtěla jsem, aby to  na  mě nepoznali. Stejně mi nikdo nevěřil. 

Minulý týden u psychiatra to opět skončilo fiaskem.

"Jak je vám?" zeptal se ihned, jak jsem k němu usedla ke stolu.

"Není mi dobře," chtěla jsem si postěžovat.

"Na to, že vám není dobře, vypadáte velice dobře," a myslel si jaký vtip se mu povedl. Smál se. Už dávno jsem věděla, že nikdo nechce poslouchat moje fn´ukání, ani psychiatr ne.

K psychiatrovi jsem chodila a humorně mu vyprávěla, jak se mi  žije s supraventriculárni tachykardií, která se po operaci zhoršila. Nemůžu usnout a pokud na chvíli usnu, tak mě probudí každá maličkost, Leknu se a jsem na infarkt, proto budíka dávám v noci za dveře, nesmí tikat, natož zazvonit. Zamykám nejenom dveře od bytu, ale i ložnici, kdyby mě náhodou někdo vzbudil. Kdo, když jsem v bytě sama? A měli mě: "paranoida".

Kdyby mi tenkrát vyšetřili štítnou žlázu, tak jsem mohla být ušetřena výletů po psychiatrii. 

Dávno, už je to hrozně dávno.

==========================

Vybavena taškou s věcma pro syna jsem vyrazila na autobus, který mě zavezl až před vojenskou nemocnici. Do roku 1989 byla vrata od vojenské nemocnice zavřena a tedˇ najednou; otevřeno i pro veřejnost. Vplula jsem do vrat a zjistila, že syn mi neřekl, kde leží. Komplex vysokých budov se rozprostíral daleko od vrat z prava kruhovitě až kousek na levou stranu od vrátnice. Ve vrátnici mi řeknou, kde syna najdu, zaradovala jsem se a vyrazila směrem vrátnice. 

Dva vojáčkové marně hledali jméno mého syna.

"Určitě řekl: vojenská nemocnice?" ptali se podezíravě.

"Je na vojně, tak kam by ho jinam vezli?" Mělo to logiku, i vojáčkové to uznali a dovolili mi začít s prohledávaním nemocnice a najít svého syna.                                                                                 Doplazila jsem se k prvni vysoké budově, která byla ještě dál, než vypadala z vrátnice. A potom jsem chodila z oddělení na oddělení. Přece jenom horko a stres udělaly své. Oživovaly mě studenou vodou a chvíli jsem si na odděleni odpočala. Nakonec jsem se opět dostala tam, odkud jsem vyrazila: vrátnice.

"Našla?" zeptal se vojáček s nadějí v hlase.

Byli velice ochotni, opět se přehrabovali seznamem jmen pacientů.  

Najednou vojáček vystartoval z kukaně a utíkal za mužem, který před chvíli prošel vrátnici.

"Pane doktore, pane doktore, nemáte u vás pacienta Petra Z.?"

Muž v civilu se zadíval na vojáčka a potom na mě a vracel se ke mě.

"Hm, hm Petr Z.," říkal, jako kdyby se snažil rozpomenout. "Kdo jste jeho, můžu vás k němu pustit?"

vystřeli na mě otázku. Nebyla jsem na ni připravena, zaskočil mě, chápu syn je na vojně, a tak jsou určitě dodržovaná určitá pravidla.

"Kdo jste jeho?" zeptal se znova.

Pod jeho pohledem jsem se necítila nejlépe, připadalo mi, že mě soudí ...,a tak jsem si malinko stáhla tu "punčochu", která se zvala: šaty. abych jeji délku prodloužila.

"Máma. Jsem jeho máma," odpověděla jsem.

"Cože jste jeho?" zeptal se rychle.

"Vypadám snad jako vojáků rozstleskávačka?" řekla jsem a šaty opět malinko popotáhla. Uvědomila jsem si, že jsem zvolila špatné oblečení.

Smál se. Smál se a dodnes nevím, co na tom bylo tak k smíchu. Dodnes nevím, proč můj psychiatr se se mnou tolik nasmál. Ono to asi není tím, co říkám, ale jak to říkám.

==========================

Můj syn ležel kousek od vrátnice. Na levo byla taková nízká budova, vojáčkové tam měli "marodku". Byl hned u nosu a já prolezla celý areál.  Druhý den jsem přišla navštívit svého syna v dlouhé sukni, nechtěla jsem být za "roztleskávačku".                                                                                                                                    Nezapomenu na léto roku 1994, protože se tolik vecí změnilo v mém životě. Nezapomenu na svoje rodiče, kteří byli stále ještě tak mladí, a tak plní života. Kdybych tak mohla čas vrátit...