Vendy se kdysi jmenovala Vendula a až do svých 45 let proplouvala životem v Čechách. Nebylo na ní nic vyjímečného až na kaskádu dlouhých světlých vlasů a dlouhých záviděníhodných nohou, jakoby stvořených k tomu,
aby jí odnesly daleko od všedních dnů.
Její život se skládal ze stereotypních dnů, každé ráno rutinní pochod do práce, občas zoufalý sprint na kole za nějakým dalším přivýdělkem. Její potomek už nepotřeboval mateřské vedení, zamilovaná osmnáctiletá dcera na ni neměla skoro žádný čas. Ani se záletným manželem Vendula neprožívala žádné extáze, byl to vztah jako na houpačce. Přesto ji hřála myšlenka, že tímto životem se prokouše až do let, kdy ji dcera udělá babičkou a ona odejde spokojeně do důchodu a bude hlídat vnoučata..
Její svět se zatřásl v základech, když manažeři jednoho dne oznámili, že podnik, ve kterém dlouhá léta pracovala, se zavírá, všichni zaměstnanci dostanou malé odstupné a mohou si najít jinou práci.
Vendula, jejíž velkolepý plán byl užívat si obyčejné existence až do důchodu, zůstala naprosto zaražená. Ačkoli se na to mohla připravit, ekonomická situace v Čechách nabrala chmurný směr a podnik, který kdysi znala, byl nyní pohřben pod vrstvami finančních potíží.
Vendula byla vždycky žena činu, proto se okamžitě pustila do hledání nového zaměstnání, ale situace nebyla vůbec růžová.
Až jednoho dne narazila na bývalou kamarádku, kterou neviděla celou věčnost. Jedna druhé se ztratila z očí, když se kamarádka provdala na Moravu.
Posadily se spolu v kavárně, kde voněla čerstvá káva. V tomto utulném prostředí kamarádka se na Vendulu usmála s nádechem tajemství a lehce zamrkala, když vybalila novinku.
"Možná bych pro tebe měla práci."
Vendule se zaleskly oči, naklonila se blíže plná zvědavosti, ochotna přijmout možnost.
"Ale v Čechách to není," pokračovala kamarádka, a informace z ní lezly jako z chlupaté deky.
“To nevadí,” přikývla Vendula a byla otevřená jakékoli možnosti úniku z temné propasti, do níž se její život právě řítil. "Na Moravě?" informovala se, aniž by ji zvlášť trápilo, že by se musela přestěhovat.
"Je to v Americe," nakonec padl ten největší šok, a její kamarádka si usrkla vína a omluvně se na Vendulu usmála.
"V Americe? Já neumím anglicky," namítla Vendula spěšně a do mysli se jí vkradlo zklamání.
"To nevadí," ujistila ji rychle bývalá kamarádka. "Žije tam dcera, má dvouletá dvojčata a potřebuje s nimi pomoct a zárovenˇ výpomoc v domácnosti. Hledá spolehlivou paní z Čech."
Vendule v žaludku šimrala zvědavost, ale větší mírou cítila obavy, které ventilovala hlasitě: "Jak bych se tam domluvila?"zeptala se s uzkostí.
V Americe nikdy nebyla, ačkoliv cestovala hodně a ráda, ale pouze do kratších vzdáleností.
"Vždytˇ moje dcera mluví česky,” uklidnˇovala ji kamarádka. “Ale její manžel se česky nedomluví, i když něco málo rozumí. Narodil se v Americe, ale jeho rodiče pocházejí z Čech.”
"Proč tam nejsi ty, abys ji pomohla?" zajímala se Vendula; nejvíc by jí přece měla pomoci máma.
"Byla jsem tam půl roku, když se dvojčata narodila, ale s manželem tady podnikáme a on na to nemůže zůstat sám." vysvětlila ji bývalá kamarádka.
"Takže to myslíš vážně? Měla bych o tom přemýšlet?" ujištˇovala se opět Vendula, než se spolu rozloučily.
“Rozhodně,” odvětila kamarádka s nádechem naléhavosti, “ale musíš se rozhodnout rychle. Jinak budu hledat dál, nebo dám inzerát. Mladí to s tou výpomocí myslí vážně."
“Dej mi čas na rozmyšlenou,” zaprosila Vendula, protože čím více o tom přemýšlela, tím více se jí tento nápad zamlouval. Jenom nevěděla, co ji na to řekne dcera a manžel. Dcera většinu času byla někde s přítelem a manžel pokud nebyl v práci, tak přebýval na chatě a doma v bytovce s ní skoro nežil. Asi by jim ani nechyběla.
