čajové růže

Psací mánií jsem trpěla od té doby, co jsem se naučila psát písmenka. Nebylo to, že bych si procvičovala krasopis, můj rukopis byl vždycky: drapopis. Milovala jsem psaní dopisů.

Jen co nás ve škole naučili azbuku,už jsem pokukovala po někom, s kým bych si mohla dopisovat v ruštině. Naše škola měla družbu se základní školou v Sovětském Svazu, a proto na naši školu chodily adresy děvušek nebo málčiků. Každé normální ditě mělo jeden dopis s adresou a psalo z donucení. Jinak to bylo se mnou, měla jsem dvě děvušky, se kterýma jsem udržovala čilý korespondeční kontakt. V mých čtrnácti letech se naše dopisování malinko zadrhlo. Děvušky byly o nějaký rok starší, než jsem byla já, a měly už jiné starosti.

Nevadí. Poradila jsem si okamžitě. Budu si psát s někým z ˇCech. Myslím, že to byl časopis Sedmička, který měl rubriku: dopisování. Po skoro padesáti letech si nevzpomínám kolik dopisů jsem dostala a komu všemu jsem odepsala.

Po skoro padesáti letech si však vzpomínám na jedno jméno: jmenoval se Libor. Bylo mu v té době sedmnáct let, byl o tri roky starší, než jsem byla já, a bydlel na zámku. 

Ne, nebyl princ, to by ani v naší socialistické republice nebylo možné. Rodiče správcovali na jednom krásném a velkém zámku, který jsem nikdy nenavštívila. Moje ostuda.

Libor mě opakovaně zval na návštěvu a posílal mi pohledy zámku a svoje fotky. Při několikátém pozváni jsem mu odpověděla, že v mých čtrnácti letech mě rodiče nepustí  na toulky po vlastech českých. Ale ty čajové růže, které jsou na pohledu, jsou nádherné, miluju žluté růže. Dopis jsem odeslala a čekala na odpovedˇ.

Odpovědˇ byla rychlá. V pátek jsem odjela jako vzorná dcera s rodiči k babičce na ˇSumavu a v neděli jsme se vrátili zpátky do bytovky. Jedno zazvonění sousedky...

Jakmile jsem viděla ten velký "pugét" žlutých růži v rukách mojí máti, když vstoupila do mého pokojíku, jakmile jsem viděla její jinak světlemodré oči, které sršely barvou tmavomodrou, věděla jsem, že je tady průser a já v něm lítám. 

"Byl tady včera, růže nechal u sousedů, taková ostuda. Kolik je mu a ví vůbec že tobě je čtrnáct?" cedila máti vztekle mezi zuby.

"Ví kolik mi je. Těch růží je čtrnáct," spočítala jsem je, když jsem tu velkou kytici viděla. a máti mi dávala přednásku.

Rozčílila jsem ji ještě víc, mrskla s kyticí růží na prádelník.

"Napiš mu, že si nepřejeme, aby tě někdy kontaktoval," rozhodla a opustila můj pokojík.

Stála jsem a litovala Libora, který absolvoval dvouhodinovou cestu autobusem, aby mi přivezl růže. Bylo mi líto růží, které jsem se ani neodvážila dát do vázy.

Litovala jsem sama sebe, protože tento okamžik, těch čtrnáct růži, se už nikdy v životě nezopakuje a místo, abych se radovala, tak stojím a stydím se. Litovala jsem, že něco tak krásného a romantického se proměnilo v hrozné drama.