Bydleni za socialismu, aneb děkuji tatinku.

Bylo mi něco přes dvacet, když se naše nová tříčlená rodina (syn, manžel a já) stěhovala do socialistického věžáku. Třináct pater a pět rodin na jednom patře.

K dispozici jsme měly dva výtahy, jeden byl osobní, který byl neustále v provozu. Druhý výtah byl nákladní, byl tak obrovský, že mě zhltl i s kočárkem a nevěděl ani že nás veze. Nebezpečně se pohupoval, až mi hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Někdy, a to dost často, výtahy nejezdily vůbec. Do sedmého patra jsme lezli pěšky, opravdu, sotva jsem lezla.

Tři věžáky postavili soudruzi v polích a nikdo k nim nemohl, cesty nebyly hotové. Chodili a jezdili jsme s kočárkama po prknech, které byly  utopené v bahně. Bláto bylo stále a všude od nákladˇáků, které kolem nás jezdily, všude se pracovalo.

Ani autobusová doprava nebyla připravená na takové množství lidí. Pár autobusů za den nestačily pobrat tolik lidi. Nejčastěji jsem do města nebo k doktorovi chodila pěšky. Bylo to nějakých deset kilometrů a byla to opravdu "hezká" procházka. Sla jsem pangejtama, protože chodníky kolem rušné silnice nebyly. Pokud jsem ještě tlačila kočárek, tak to bylo o život.

Také s nakupováním byly problémy. Malý, vesnický konzum, kde byly neustále dlouhé fronty lidí. Stáli jsme venku a trpělivě čekali v různě zatočených a obtočených frontách. 

Bydlet tam bez auta byla opravdová radost, ale kolik rodin tenkrát mělo auto? Hlavně těch mladých. Můj manžel nejenže nepřinesl nic do našeho manželství, on přišel s dluhem, který jsme splácely. Přišel  "s holou pr..lí", jak říkávala moje babička. Neřekla: zadkem, protože se na mě zlobila. Hodně manželství začínalo tenkrát pouze s novomanželskou půjčkou, která se splácela celý život. Ale už nebylo tolik manželství, že manžel neměl zájem o svoji mladou rodinu. Horší bylo, že můj manžel neměl zájem o mne ani o syna. Ráno vyjel a kolem půlnoci se vrátil, pokud to stačil. Někdy se vracel až po několika dnech, podle toho, jak se mu v podnapilém stavu podařilo odchytit autobus. Výmluv měl potom plnou hubu. Moje babička se nezlobila na něj, zlobila se na mě, že jsem se s ním včas nerozešla. Také už jsem viděla, že můj manžel nebyl žádná výhra v loterii.

Tři věžáky byly jenom taková přestupná stanice. Lidé se nastěhovali a dlouho nezůstali, kdo mohl, tak rychle utekl. Také jsem si myslela, že bychom si mohli najít něco jiného. Ale v našem manželství nezáleželo na tom, co jsem si myslela já. Můj manžel miloval svobodu. Nikdy jsem se nedozvěděla, proč si mě tak rychle chtěl vzít, když mu manželství bylo tolik těsné. Nikdy jsem se nedozvěděla, proč mě nechtěl nechat odejít, když mu nezáleželo na mě ani na synovi.

Moji rodiče se pokoušeli přemluvit mého muže, aby se zapsal do svépomocného družstva. Lidé si svůj byt museli odpracovat, ale to by asi můj manžel musel být na hlavu padlý. Vyměnit výlety do hospody za cestu na staveniště.                                                                                                                        Můj otec se nevzdal, Našel v našem městě svépomocné družstvo, které už stavělo a potřebovalo profesi mého muže. Mého muže potřebovali tak naléhavě, že souhlasili i s otcovo návrhem, že tam bude chodit s mým manželem a bude s ním odpracovávat jeho hodiny. Můj manžel se pokoušel sabotovat i tento projekt, ale marně. Díky mému tatínkovi, byl byt postavený. Mohli jsme se přestěhovat.

Mému otci bylo tento měsíc 86 let. Vím, že to se mnou nebylo vždycky lehké, tatínku. Přeji ti hodně moc zdraví, zdraví, zdraví a abys tady s námi byl ještě hodně dlouho.