Babiččiny kalhotky

  V obchodě Tommyho Hilfigra, kde jsem několik let pracovala, jsme prodávali snad uplně všechno mimo bot a spodniho prádla pro ženy. Proto jednoho dne při vybalováni zboži nás překvapily dámské spodni kalhotky.

"Holky, podivejte," natřásala kalhotky jedna kolegyně. Bylo to takové malé nic vepředu i vzadu a spojené na stranách tenkýma tkaničkama.                                                    

     "Hned bych si je koupila, kdyby mi byly," řekla smutně a pátrala v krabicich po většich velikostech. Nedopátrala se. Svůj zájem přeorientovala na či zadek by cenově výhodné spodˇáry padly. Bylo škoda je dát na prodejnu.

     "Carolyn," dostala jsem se na seznam možného zakoupeni. "Nelibi se ti?"

     "Kdyby ses mě zeptala před pár desitkama let," odpověděla jsem s mirným pousmánim. "Nyni je pozdě," odmitla jsem rezolutně.

      "Jsi štihlá a nejsi stará, co tedy nosíš?" zeptala se užasle. "Carolyn nechce takové krásné kalhotky," sdělovala hlasitě a ostatni spolupracovnice se kolem nás shromáždily.

      "Nelibi se ti?" ptaly se udiveně.                                                                           

      "Nepotřebuju je, nechci je," odmitala jsem tvrdohlavě.                                               

      Cim vice jsem byla zatvrzelá, tim vice se okruh mých spolupracovnic měnil na bodajici vosy.                                                      

      "Dobrá, nelibi se ti,"souhlasily po chvili. "Rekni nam, co máš na sobě," zautočily znova a nejspiše očekávaly něco velice exklusivniho.    

      "Mám na sobě bile, bavlněné kalhotky pěkně do pasu a alesponˇ o dvě čisla větši, netrefila jsem do velikosti," přiznala jsem jsem se bez mučeni.                       

      Aby mi uvěrily, rozepla jsem si džiny a trochu je stáhla. Viděly gumu od kalhotek, která byla opravdu až v pase.   

     "Carolyn nosi babiččiny kalhotky," zvolala manažerka s udivem.                         

     Neurazila jsem se, pojmenováni mého spodniho prádla sedělo. Prořehtaly jsme se až ke konci pracovni doby. Přistihla jsem se, že opravdu přemýšlim o koupi spodnich kalhotek. I kdybych je nenosila, tak jenom kvůli legraci, kterou jsme si s kalhotkama užily. Pro ten krásný pocit, kdy jsem si opět připadala štihlá a pěkná ženská po všech vtipech, které jsem si vyslechla na svoji postavu.

                                             -------------------------------------------                                                             

      Zapomněla jsem. V práci jsem se nařehtala tak, jak už dlouho ne a zapomněla na to, co mě čeká doma.

     Otevřela jsem vchodové dveře u baráku a měla jsem stále dobrou náladu. Chtěla jsem manželovi vyprávět o "babiččiných kalhotkách", o legraci, kterou jsme s nima zažily, a že možná ještě nejsem tak stará, jak se tvářim.                                                                                                     

     V obýváku byly stažené všechny žaluzie, můj muž sledoval televizi a na mně padl strach.                                                                                                                    

     Opravdu bych mu ráda vyprávěla o legraci, kterou jsme v práci měly. Nevěděla jsem, jak začit. Nevěděla jsem, jestli je vůbec vhodný čas s něčim takovým přijit do tak smutného domu, jaký byl ten náš.                                    

     "Koupila jsem si kalhotky," pochlubila jsem se nesměle.                                           

     Muj muž zvedl oči od televize, podival na moje nové kalhotky, oči opět sklopil a neřekl nic.                  

      "Nelibi se ti," zašeptala jsem. 

      "Libi," odpověděl rychle, aby mi udělal radost.                                                                        

      Kalhotky jsem zahanbeně sbalila.                                                

      "Opravdu se mi libi," přesvědčoval mě, ale věděla jsem, že je mu to jedno.

     "Neni ti dobře?" zeptala jsem se smutně.

     "Neni mi zle," odpověděl a snažil se, aby jeho hlas zněl optimisticky.

                                                       -------------------                                                                             

      Bylo smutno ve mě i kolem mě. V ložnici jsem na postel vyházela všechny svoje bilé a bavlněné spodˇáry. Střihově připominaly modré ‘trencle', které jsme ve škole nosily na cvičeni. Vysoké do pasu a kolem nohy nevykrojené.                      

      Nevěřicně jsem je rozkládala na posteli a nebylo mi jasné, kam až jsem se dostala. Kdy jsem se k takovému druhu kalhotek vůbec propracovala? Vzpomněla jsem si, že stejný stiřh kalhotek jsem odsuzovala u máti, když jsem procházela pubertou. Rikávala jsem jim důvěrně ‘bombardˇáky'. Na šnůře po vyprani jsem si vedle jejich věšivala svoje malilinkaté a barevné kalhotky a přesvědčovala jsem se, že nikdy, ale nikdy nenastane den, kdy bych na sebe vzala tak hrozné spodˇáry, jako nosila ona.

                                                   -------------------------                                                                                     

     "Carolyn," ozvalo se hlasité zvoláni v obýváku.

     Věděla jsem, proč mě můj muž volá. Na okamžik jsem zůstala jako přimrazená. Jen na okamžik, nejhorši je totiž bezmocnost.                                                              

     Vzápěti jsem vystřelila jako šip. Měla jsem promyšlené pohyby, popadla jsem náhradni umyvadlo, ručnik a letěla jsem.

      Bylo mu zle a zvracel. Styděla jsem se za svoje rozmařilé myšlenky. Kalhotky. Pitomé kalhotky, jako kdyby záleželo na střihu nebo na barvě.                 

     Cožpak opravdu na něčem záleži, myslela jsem si, polykala slzy a stále hbitě namáčela žinky do ledové vody. Můj muž si omýval obličej a já jsem nesměla brečet. Slzy by mu nepomohly.

     "Jak se citiš?" zeptala jsem se po pár hodinách, když se mu žaludek uklidnil. Proč bych nepřiznala, chtěla jsem slyšet báječně, je mi už dobře. Neodpověděl, věděla jsem, že je mu mizerně, velice mizerně.

     Už sice nezvracel, ale vypadal hrozně. Pod modrýma očima měl velké hnědé kruhy, které jenom chemoterapie umi tak dobře vymalovat. Kruhy, které mi rvaly srdce.

                                                     -------------------                    

     Byl večer, byla tma a já jsem bezmocně bloudila mezi pokoji. Snažila jsem se dělat práce, které musely být v domácnosti hotové a stále jednim uchem jsem poslouchala: zvraci, nezvraci, volá mě, nevolá, spi, nespi, dýchá nebo už nedýchá? Bála jsem se toho okamžiku, až se jeho dech zastavi.                                                              

     Nebrečela jsem. Nesměla jsem brečet. Ani on nebrečel. Nikdy. Toužila jsem alesponˇ se všim mrskat a řvát. Jak dlouho a jak hlasitě bych musela řvát, aby se mi podařilo vyřvat všechnu bezmocnost a beznaděj, kterou jsem v sobě měla?  A podařilo by se mi to vůbec?                                                                                                                             

     Unavená k smrti jsem se v půlnoci dostala do ložnice. Na posteli byly stále rozházené spodni kalhotky. Tak, jak jsem od nich narychlo utekla. Vzala jsem je do náruče a házela je do koše na odpadky.  Všechny, i ty od Tommy Hilfigra. Vůbec nezáleželo na tom, co jsem měla na sobě. Můj starch byl nahý, děsivý a nahý.

      Padla jsem do postele a spala jsem ještě dřive, než jsem vůbec stačila zavřit oči. Pokud mne neprobudila jeho dalši nevolnost, probudil mne určite budik nastavený v mém těle. Přibližně každé dvě hodiny jsem byla vzhůru a chodila jsem svého muže kontrolovat. Poslouchala jsem: dýchá, nedýchá.                                                                                                   

     Dýchal! Zil! Brečela jsem štěstim, ješte žil, ještě tady se mnou byl.    

     "Bože, dej, atˇ přežije," modlila jsem se tichounce, stočená v posteli do klubička.