A víte, proč v Americe i netrpěliví řidiči troubí minimálně?

Nik, můj první americký manžel, mě poučil o pravidlech provozu. On to byl, kdo mě učil jezdit, parkovat a připravoval mě na řidičák. Přípravu na řidičák zvládne většina rodin bez autoškoly. 

Jezdit autoškolu v našem státě vidíte minimálně. Doma se naučíte jezdit, protože většina domácností má jedno i více aut a se svým  autem děláte i zkoušky na řidičák. Doporučuji, abyste se učili řídit s někým, kdo má pevné nervy a nevyhodí vás při sebemenší chybě z auta. Nik se sice zapotil, ale dalo by se říci, že naučit mě řídit auto s automatickou převodovkou, nebylo až tolik drastické. Raději jsem nevzpomínala na horory, když jsem se učila jezdit v Čechách bez automatu. V Americe to bylo o hodně jednodušší. Doma se naučíte  text na testy a vyrazíte do "Department of Driver Services". A  pokud jste se opravdu učili pravidla provozu a máte štěstí a testy uděláte, ten samý den můžete jít k jízdám.  Na testy můžete jít brzy ráno a během jednoho dne vlastníte řidičák. 

Já jsem obojí, testy a jízdy, v jednom dni nestihla. Roku 2001 nebyla ještě postavena nová budova a v té staré bylo všechno problematické. Nebylo žádným tajemstvím, že jste tam zapadli v deset a vylezli až hodně pozdě odpoledne a to jste za sebou měli pouze testy. Nejenomže to byla malá budova, kde nebylo zaměstnáno mnoho zaměstnanců, neobjednávalo se a také se otevíralo až v deset dopoledne. Většinou si tam lidé chodili stoupnout do fronty už v sedm ráno. Ale Nik nebyl ranní ptáče. Chodil dlouho spát a nerad brzy ráno vstával. Bez něj jsem se tam dopravit nemohla, řídit bez řidičáku a přijet na zkoušky by byl pěkný průšvih. Musela jsem čekat na svého řidiče, až se vyhrabe z peřin, a tak jsme dorazili na místo něco málo před desátou a to bylo pozdě. Před budovou stála fronta až ven a já jsem se dostala na testy v poledne. Byla jsem hladová, protože v poledne mám ráda oběd a nic jsem si s sebou nevzala, neočekávala jsem, že tam bude takový organizovaný mnohahodinový chaos. Nik jídlo nepostrádal, nemusel jíst celý den a nevadilo mu to. Po testech nám sdělili, že přede mnou je zapsáno mnoho lidí na jízdy, proto nám nezaručují, že na mne dojde do pěti hodin řada. V pět hodin zavírají a šmitec. Hladová a ještě možná čekat nadarmo, příjemné zaměstnance tam vůbec neměli.

"Dneska končím," oznámila jsem Nikovi. "Mám hlad a jdu na oběd."                                                                                                                                                                                                                                      Na jízdy jsem měla přijít až druhý den a Nik mi v den jízd připadal víc nervozní, než jsem byla já. Byla jsem klidná, protože jsem byla   připravena na to, že jízdy neudělám. Nik neustálel doufal, že naše druhá návštěva v "Department of Driver Services" bude poslední a já si odnesu řidičák. Byl proto ochoten udělat cokoliv, dokonce se nacpat na zadní sedadla v autě a být přítomen tomu, až budu mít "jízdu" a instruktorka bude sedět na sedadle vedle mne. Zdůvodnˇoval to tím, že: kdybych instruktorce nerozuměla... Instruktorka mu však striktně zakázala lézt s námi do auta. Chtěla, aby jízdy byla moje a čistě jenom moje práce... On Nik byl docela schopný manipulátor, velice dobrý okecávač, jo, ale pravidla jsou pravidla....

A pravidla o troubení jsou asi taková: "Nesahej na klakson, pokud opravdu nemusíš. V žádném případě, pokud někoho pobízíš, aby jel rychleji, aby ti uhnul z cesty. Policie nemá ráda řidiče, kteří jsou netrpěliví, nervozní, ti způsobují nejvíc nehod. Pokud budeš na někoho troubit, protože se kolona aut zastavila, nebo protože chceš jet rychleji, upozorníš na sebe policii a to nedělej, jinak budeš mít policii za zadkem, a to nechceš..."

To je důvod, proč se v našem státě neslyší dlouhé a vytrvalé vytrubování, přestože na silnici stojí kolona aut, a nemůžou ani popojet. Nikdo není netrpělivý. Ha ha, dovolte, abych se zasmála:  Určitě každý je netrpělivý, ale neznervoznuje hlasitým troubením ostatní, nikdo na sebe nechce soustředit pozornost policie. Aby ho viděla a slyšela. Jakmile se policejní auto objeví na silnici, to byste žasli jaké máme ukázněné řidiče. Každý jede předepsanou rychlostí, nebo i méně, jenom, aby je policejní auto předjelo.  Pokud policejní auto jede v prostředním pruhu, ostatní auta se zařazují ihned do pravého pruhu ke kraji, aby policejní auto mělo dostatečně prostoru ke zvýšení rychlosti. Protože to si každý řidič přeje, aby mu zmizelo z dohledu. Je to až legrace, policejní auto a před ním není auto a daleko za ním jede až další auto. Přesto vyhráno nemáte, někde po straně na vás číhá jiné policejní auto, které měří rychlost a spadnete do tenat, než řeknete: švec.  

Nedávno na mě auto zatroubilo, chtěla jsem přejet z pravého pruhu do prostředního, ale kde se vzal tu se vzal a přihnal se ze třetího pruhu řidič a měl stejný nápad jako já: přejet si do prostředního pruhu. Jel opravdu rychle, nevím, jak se tam mohl zjevit. Jenom tˇuknul na klakson, takové malé upozornění: jsem tady já, velký Řidič, a tak ty malá řidičko se koukej zařadit zpátky do pravého a pomalého pruhu. Fuj, to jsem se lekla a ihned byla zpátky na své pravé straně. 

------------------------------------

A vzkaz pro pana Pražáka, který mě inspiroval k napsání tohoto blogu: "Vy máte Elišku a my máme Lolu." Název je z užasné komedie: "RV", kde hrál herec: Robin Williams. 

Manžel si s Lolou docela rozumí, ale mě potvora, vodí cestou necestou. Řekne: zatoč a já už zatáčím, nedojde mi, že to mělo být až za několik metrů dál. A tak mám s Lolou neustálé hádky. Ona mi hlásí: "Přepočítávám." a já se ptám: "Kam mám jet nyní?"  To je, když se sejdou dvě netrpělivé ženské. Už jsem upozornila manžela: budˇ Lola a nebo já..