Proč nebýt státním zaměstnancem, pane Kocábe

Dlouho jsem na blogu nepřispíval. Měl jsem jiné starosti. Byl jsem v zaměstnání šikanován z důvodů zdravotního stavu. Bossing atd. Jen proto, že jsem nemocný a odmítl jsem nastoupit na lékařem zakázané pracoviště. Soukromníkovi by to asi neprošlo. Ve státní správě to ale asi nevadí....

V šestém ročníku vysoké školy jsem onemocněl roztroušenou sklerózou. Jako veterináři se mi tak podstatně snížila možnost uplatnění. Jako soukromník s chromýma rukama, s léky na snížení imunity, nejistou prognozou a rizikem infekcí, to v privátní sféře nebylo myslitelné. Navíc jsem se i při studiu soustředil na hygienu potravin.

Proto jsem nastoupil jako úřední veterinář, tedy státní úředník. Přes sliby, že se jedná o dočasné umístění, jsem byl dán na jatky. Kontrola zdravotní nezávadnosti a hygieny při porážení a zpracování masa. Živá zvířata, krev, exkrementy...Nevadilo mi to, mám to v rodinné tradici, ale na zdraví mi to nepřispívalo. Byl jsem tam tři roky (dočasně :-)). Pak jsem byl poslán rozlobeným lékařem  na  sociálku, kde mě uznali za osobu zdravotně znevýhodněnou.  Jakpak by ne. Z fakultní nemocnice, kam pravidelně jezdím na kontroly, jsem dovezl potvrzení, že na jatkách dělat nesmím. Tehdejší ředitel se sice kroutil, zapíral, ale nakonec jsme se dohodli a já nastoupil ve stejném místě do jiné pozice. Byl jsem ve výrobě masných výrobků (léčil jsem salámy:-)) a v laboratoři. Nakonec se vše vyřešilo k všeobecné spokojenosti. Ačkoli bylo porušeno spousta předpisů, vč. zákoníku práce.

Jenže se po dalších dvou letech jatky zavřely. Veterináři byli přeřazeni a střední personál propuštěn. Zůstal jsem na pracovišti sám. Ale pouze několik měsíců, kdy podnik koupil nový majitel a jatky se opět rozjely. A v tom byl průšvih.

Nová krajská ředitelka, krajský hygienik s tehdejším okresním si asi řekli, "mladej tam nemá, co dělat, tak to zvládne všechno". Postavili mě před hotovou věc. Dva dni v týdnu budu na jatkách a zbytek budu dělat to, co dosud. Moje reakce byla jasná, jatky mám zakázané lékařem. Začali vykládat, že tam chodit nemusím (což přímo odporuje pracovním povinnostem daným přímo použitelnými právními předpisy EU) atd. Nutili mě, abych svoji funkci vykonával pouze formálně. Řekli, ať si to do týdne rozmyslím.

Jenže ouha. Za týden přijeli s právníkem, že si neplním pracovní povinnosti ze smlouvy. Což byla nehorázná lež a blbost. Sebrali mi osobní ohodnocení, jako trest.  Např. mi vytknuli, že jsem nevkládal údaje do programu, který už se dva roky !! nepoužíval a byl nahrazen zcela jiným systémem!!! Pochopitelně jsem napsal odvolání proti důvodům uvedeným v odebrání osobního ohodnocení. Dodnes bez odpovědi...Vzhledem k tomu, že jsem jako vysokoškolák se sedmiletou praxi bral 15000 čistého mi těch 1500 bylo milých. A začali, samozřejmě přes právníka naznačovat, že když na jatky nastoupím, tak že mi peníze, možná, vrátí.

Poučen už lékařem, uvedl jsem, že nastoupit nemohu z důvodu zdravotního stavu. Že už jsem před dvěma roky byl proto z této práce přeřazen. Písemné dokumenty existují. Reakce? Nezájem, vymýšlím si. Vložil se do toho můj lékař. Snaha vysvětlit jim situaci skončila tím, že ředitelka údajně prohlásila, že rozhodnutí sociálky  (s kulatám razítkem) je "jen cár papíru". Nakonec je obvoďák přesvědčil, že mě mají poslat na prohlídku k závodnímu lékaři (což je jejich povinnost), u něhož jsem mimochodem nikdy nebyl. Žádný totiž nebyl. Ani na vstupní prohlídce, ani na preventivní prohlídce, ani po uznání osobou se změněnou pracovní schopností (posléze potvrzené ÚP jako osoba zdravotně znevýhodněná). Na pracovním lékařství fakultní nemocnice se zhrozili. Nic takového prý nikdy neviděli, aby se tak zacházelo s člověkem, který chce pracovat přesto, že je vážně nemocný. Jatky mi samozřejmě (opět) zakázali. Tlak na mě zůstal. Zhoršil se mi poté zdravotní stav (citlivý na stres), já skončil na kapačkách s kortikoidními hormony a v měsíční pracovní neschopnosti...

Nakonec jsem zůstal tam, kde jsem byl. Peníze mi nevrátili. Odmítli zaplatit druhou atestaci z důvodu nedostatku peněz. Přitom v ten samý termín!!! služebně mladším kolegyním je zaplatili. Zažil jsem si ústrky. Jako jediný v kraji přepadovou kontrolu činnosti, kontroly docházky  atd. Zřejmě jako jediný veterinární inspektor (možná i státní úředník) v republice jsem neměl nárok na počítač atd. Po roce takovéhoto zacházení jsem opustil řady veterinární správy, kde otec strávil přes 40 let života, a odešel jsem mimo obor. I přesto, že jsem si při zaměstnání, bez jakékoli podpory zaměstnavatele!, udělal druhý doktorát (Ph.D.). Měl jsem v kraji nejvyšší vzdělání, spolupracoval externě s univerzitou, byl jsem nemocný a přesto pro mě zbyla ta nejhorší (zdraví nejškodlivější) práce. Protože na jatky se holt neměl (podle slibu paní ředitelky) vrátit kolega, který tam před tím pracoval - její spolužák... Komické je, že práci, kterou jsem měl dělat sám jako nemocný, nakonec dělali tři!!veterináři. Tomu říkám efektivita!

Bylo porušeno několik ustanovení zákoníku práce, předpisy o zdravotním zabezpečení zaměstnanců atd. Jelikož nemáme odbory, tak se nic nedělo. A na inspektorátu práce? Prý s tím nemůžou nic dělat u státní organizace. U soukromníka by to bylo jiné...A ústřední ředitel stížnost mého lékaře vůbec neřešil, až když stížnost přišla ministrovi tak napsal, ať se soudím. To mi řekli v podstatě všichni - suďte se. Tohle je právní stát? Pane ministře Kocábe, co vy na to? Vás asi zajímají squaty a asociálové, ne obyčejní pracující lidé.

Proto jsem odešel úplně mimo obor. Rád bych se někdy vrátil. Ochrana zdraví lidí a ochrana zvířat proti týrání mně přirostla k srdci. I když jsem s dvěma doktoráty daleko nedosáhl průměrného platu. S univerzitou bych chtěl spolupracovat dále. Snad i kvůli rodinné tradici. Ale to by se něco ve snihlém státním veterinárním státě něco muselo stát. Alespoň na Královéhradecku.