Máme opravdové hrdiny. Mašín, Morávek, Balabán

V minulých dnech jsem měl možnost poklonit se památce mužů, kteří položili svoje životy za naši svobodu, za přežití našeho národa a za náš svobodný stát.

Příběh hrdinství protinacistických odbojářů známých pod názvem Tři králové https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99i_kr%C3%A1lov%C3%A9_(protinacistick%C3%BD_odboj) je obecně známý. Bohužel, ne ještě dostatečně. Stále jsme nenapravili důsledky systematického vymazávání nekomunistického protinacistického odboje, které čtyřicet let prováděla KSČ. Chtěla si tak přivlastnit veškeré zásluhy za porážku nacismu na domácí frontě. Zamlčovala či bagatelizovala hrdinství, odvahu a zásluhy všech statečných lidí, kteří za nás často položili i život, ovšem měli pro komunisty tu "vadu", že vyznávali svobodu, ne třídní boj.
Když se účastním vzpomínkových akcí, vždy se sám sebe ptám: děláme dost, abychom službu, kterou vlasti prokázali tito hrdinové, dostatečně uctili a zároveň jejich odkazu využili i pro dnešní dny? Pouze si připomínat jména, historii, fakta a data nestačí. Musí je znát naše mládež. Ale nesmí jít o pouhé školometské informování. Za zásadní totiž považuji, aby nám tyto příběhy byly neustálou inspirací a zrcadlem našich vlastních životů.
Byli bychom my dnes, v době, kdy slova jako vlast, či povinnost ztrácejí obsah, za ně připraveni zemřít? Dnes, kdy oběť a její význam pro společnost i jedince je potlačena? Dnes, kdy dokonce i pouhá oběť vlastního pohodlí, komfortu, volného času, koníčků a kariéry pro děti, pro rodinu, pro druhé je vnímána jako cosi nepatřičného, hloupého a přežitého? Přinést vědomě oběť společnosti, druhým a vlasti je v zásadě velmi vzácný přístup. Natož, kdyby šlo o oběť nejvyšší.
Mravní imperativ, že je správné se za druhého obětovat a že nikdo neprokazuje větší lásku k druhému, než ten, kdo položí vlastní život, zde pořád zůstává. Např. Mašín, Morávek a Balabán ho naplnili bezezbytku.
Nalezli bychom pro takové činy podporu u vlastních blízkých, kteří by sami mohli být ohroženi či odsouzeni k represím i fyzické likvidaci? Jsou hodnoty a společenství, za něž stojí zemřít? Jsme ochotni obětovat se za národ - což není beztvará hmota, ale konkrétní lidé, třeba naši sousedé? I ti, se kterými vedeme spory a nemáme je zrovna rádi. Jsme ochotni obětovat se i za ty, kteří nám ublížili?
Hrdinské činy nejsou "jen" příkladem hodným následování a obdivu. Ale i inspirací k sebereflexi a hledání příležitostí k všednímu hrdinství v ani zdaleka ne tak dramatických situacích našich vlastních životů. Pokud tak činit nebudeme, možná budou muset v budoucnu naše rodiny ze svého středu opět přinést oběti nejvyšší. A to bych si opravdu nepřál.