Snědli jste někdy jablko i s ohryzkem? Já to dělám běžně. Je to jedna z prvních věcí, které si pamatuji, že mě táta naučil. Pak si ještě z dětství pamatuji v souvislosti s ním dvě vůně. První byla neopakovatelná směs chléva a laciného mýdla, kterou voněl vždycky, když se vrátil jako veterinář z obvodu. Opět se mně vrátila, když jsem si myl ruce ve stáji na vysoké škole. Ta druhá je spojená s aromatem štěpařského vosku. Otec je totiž vášnivý sadař.
Rád ho pozoruji a asistuji mu. Při prořezávání, odběru roubů i při vlastním roubování. Nakoupil si jako mladík literaturu a chodil se radit ke zkušeným. V podstatě si nakonec oblíbil jen styl na kozí nožku. Kolik už stromů zasadil, orouboval, prořezal! A rozdal. Zadarmo… Většinou se mu rouby přijmou na všech, nebo na žádném stromku.
Táta je jinak známý kolenovrt. Otázkou je, do jaké míry je to obsese a do jaké životní styl, který se vyznačuje šetrností. Ačkoli mu táta umřel jako třináctiletému, hodně se do něho vtiskla stará škola o čtyřicet pět let staršího rodiče. Vnímal intenzivně to, že děda patřil do generace, která byla zvyklá začínat několikrát za život znova. První válka, republika, krize, druhá republika, protektorát, osvobození, puč, měnová reforma atd. A děda prý vždycky tvrdil: „ Jen žádné dluhy“ a „Vždycky musíš mít rezervu, nikdy nesmíš jet finančně až na doraz“. Vypracoval se z nuly na maloburž, jak měl potom táta uvedeno u původu v kádrových materiálech. Což mu v padesátých létech zajistilo zákaz studia na vysokých školách…
Snad i proto, že viděl doma, že s jídlem se nešeredí, konečně jako se vším, si tyto zásady přenesl do života. Nesnáší nedojídání. A když se někdo „rejpe“ v jídle, klesá u něho významným způsobem v ceně. Konečně, kdo dojídá, toho přece na vojně nezastřelí…V dnešní doby hypoték a lichvy je takováto šetrnost opravdu nezvyklá.
Když děda místo plánovaného nového závodu nechal v roce 1948 pozemek zorat a zaset vojtěškou, vysadil taky několik ovocných stromů. Tím dal základ tátově koníčku. Nakonec jich na obou zahradách máme k padesáti. Přesto táta nikdy neokouše jablko a nezahodí ohryzek. Začne kousat od bubáka a pokračuje směrem ke stopce. Dochází k ředícímu efektu, kdy šťavnaté části přehluší méně chutné části jádřince. Obdobně i u hrušek. Pochopitelně problém je u červavého ovoce.
Přestože i při špatné úrodě máme ovoce dostatek, nikdy neplýtvá. Naučil jsem se takto ovoce také jíst. Není to špatné. Vedlejším a neplánovaným efektem je i zvýšené množství zkonzumované vlákniny. Nikdy jsem od nikoho jiného tento styl pojídání jablek neviděl. Táta prý ano.
Jablka mám tak nějak zvláštně rád. Jejich bílé, narůžovělé květy, které tak krásně voní. Plody, které díky různosti odrůd jsou velice pestré a rozmanité vzhledem, chutí, dobou dozrávání i využitím. Navíc u nás v podhůří snesou i drsnější podmínky.
Často si takto na tátu vzpomenu, když se do jablka zakousnu. Docela zvláštní pocit.
