Brno krásné, Brno mé

Problém v nevraživosti Pražáků a Brňáků je podle M. Donutila v tom, že Praha je nejmenší velkoměsto a Brno největší maloměsto v Evropě. Něco na tom asi bude.

Pěknou historku měl můj spoluhráč a později i trenér z fotbalových Šlapanic (to už není Brno!), který v Brně pracoval pro větší firmu. Služební auto mělo samozřejmě pražskou SPZ. Jeho postesknutí, že v Brně je díky autu pitomý Pražák a v Praze zase jak otevře pusu, tak je díky přízvuku blbý Brňák…

Můj otec v Brně na začátku šedesátých let studoval. Na stejné vysoké škole jako já o pětatřicet let později. Dokonce jsem bydlel i na stejných kolejích, na kterých se zásadně změnilo jen to, že už spolu mohli oficiálně bydlet muži a ženy, aniž by byli oddáni. Společné sprchy a další folklór zůstaly. Když jsem končil studium a začala přestavba na buňky s kuchyňkou a sociálkou, velice nelibě jsem to nesl. Ale o tom snad příště.

Než jsem nastoupil do školy, mnohé jsem již znal z vyprávění otce. Jinak pravověrného Čecha z chudého kraje na rozmezí Orlických hor a Krkonoš. Svědčí o tom i naše příjmení, které je krajové a včetně žen a dětí nás v republice není ani osmdesát. Jsme z kraje tkalců, pašeráků, obrozenců, blouznivců, duchařů, Jiráska, Němcové, Čapků, Škvoreckého a dalších spisovatelů, a přesto nám oběma jihomoravská metropole přirostla k srdci.

Vím jak tátu mrzelo, když o Češích Moraváci mluvili posměšně jako o Čížcích. Nikdy to nepochopil a já také ne. Pravdou je, že za nás už takovéto rozlišování bylo opravdovou raritou a spíše sloužilo k obveselení a k přátelskému “štengrování”, jak se na Moravě říká. Otcův bratranec se dokonce do Brna přiženil. A jak říká, nikdy jim neporozuměl, je to prý jiný národ. Myslím si ale, že v naší generaci už se projevuje globalizace, možná určitá uniformizace. Jsou menší rozdíly a tedy i menší pnutí. Možná je to škoda, možná ne. Určitá specifika ale stále zůstávají. Asi platí, že krev není voda, jak říká klasik.

Školu i koleje jsme měli v Králově poli, tedy na Kénigu. Výhodou Brna je, že leckam se dá dojít pěšky. Na to jsme my venkované byli celkem zvyklí. Chodit pěšky do centra města, nebo na nádraží proto nebyl žádný větší problém. A ujela-li při rozjezdu šalina nebo autobus, tak se noční tah nebo návrat z divadla či koncertu protáhl o procházku nočním městem. Obrovskou výhodou jsou ve velkém městě kulturní možnosti. Od studentských divadel po operu, od folklóru po alternativní scénu. Galerie ve vyhrazených termínech zdarma. O tom se nám může v okresním městě jenom zdát…

U Tauferek

Mezi zuby kmenů na hřebeni horizontu probleskuje oranžová agonie dne. Za chvíli ta záře vybledne, podvečer si přetáhne přes hlavu temný ubrus slibující svůdnou hostinu noci. A já si teprve po třech letech všiml, že když se přes neděli nebo pozdě v noci stane tohle město vyhaslou sopkou, jak něžně a nesměle cinkají troleje.

Kdo jezdil pouze MHD a prošel si jen střed Brna, tak o hodně přišel, myslím si. I v bočních ulicích se dají najít architektonické skvosty a krásná zákoutí. Jezdil jsem domů jednou za čtyři až šest týdnů. Takže hlavně o víkendu jsem si občas našel čas na bloumání tímto městem.

Pohled na město

Pouliční lucerny jako fosforeskující vajíčka obludné žáby oblepily ulice a výpadovky,reklamice neónově vyřvávají svou pravdu a soupeří s cigaretovými ohníčky na vrcholcích továrních komínů, semafory vyklidily pozice a přešly na oranžový režim lhostejnosti,chodníky, vozovky i mosty si protahují páteř před dalším ranním náporem,osvícené věže gotické katedrály jako dvě kápě vykonavatelů rozsudků a ochránců mravů hledí zachmuřele na všeobecný úpadek hodnot,rozšlápnuté šachovnice oken paneláků prozrazují, kdo zítra nevstává a kdo musel už jít spát,tramvaje rozespale mručí a s trolejbusy zavěšenými unaveně za tykadla automaticky křižují světem elektrického světla, a zvony kostelů povzneseně a sebejistě dělají své bimbam, bimbam, bimbam...

V obyčejných  hospodách se dal ještě zaslechnout i postupně mizející hantec. Za nás už se používaly jen některé výrazy. Pravý Brňák mluví tak nějak hluboce, nízko a trochu nosově. Ze začátku jsme si s brněnskými spolužáky museli nejdříve ujasnit pojmy. Například co, respektive kde je Čára, kdo je to švíca, že když se řekne “rožni”, tak že to není urážka a neoznačuje se tak nikdo jako rožeň, nýbrž, že se má rozsvítit…

Pravdou je, že my, neuvyklí moravismům, jsme občas tápali. Několik prvních týdnů jsme se bavili vzájemným poznáváním různých nářečí z celé republiky. Od Plzně až po Ostravu, od Budějovic až po Zlín. Každopádně některé výrazy byly natolik brněnské, že jsme je převzali všichni, abychom si je navzájem nemuseli vysvětlovat. Od šaliny (včetně šalinkarty) až po prígl.

Noční trolejbus

Noc vysvléká město z denního spěchu

důkladně s rutinérskou jistotou a klidem

Tma se osypává tisíci světel

asi je alergická na urbanistické běsnění naší civilizace

a já vzpomínám v tomhle přetopeném únorovém trolejbusu na srpen

jak jsem ti do secesních motivů tvých vlasů vplétal ostřici.

Brno má prostě atmosféru, jakou mají jen velká města. Někteří spolužáci, včetně jednoho ze střední školy, se zde usadili. A nebylo to jen kvůli pracovním příležitostem. Mezi Brňáky mám přátelé a do tohoto města, které v sobě kloubí vídeňskou eleganci monarchie, progresivitu meziválečné republiky i pár vyražených zubů z dob divoké poválečné Československé historie, se vždycky rád vracím. Bylo to krásných šest let. Díky.

Do textu jsou vloženy tři básně z mnoha, které jsem v Brně a díky Brnu napsal