Když už se člověku přihodí taková událost má asi jen dvě možnosti. Buď před tím padnout na kolena a snažit se nějak přežít a nebo si dát odstup. Ve svých padesáti mám už poněkud neohebná kolena. Takže volím ten odstup.
Při pohledu zpětně mě překvapuje, jak zaťatý jsem byl v začátcích své nemoci a jak urputně jsem ignoroval všechny zřetelné signály. Všechno začalo asi tak před půl rokem. Začaly se mi pravidelně objevovat lehké závratě. Což samo o sobě není problém, pár desítek vteřin opičky zdarma, no neber to.
Vždy jsem trpěl na bolesti hlavy. V dětství mě léčili na neurologii v Motole. Tehdy jsem míval cca 2 migrénové záchvaty týdně pravidelně končící zvracením a světloplachostí. To naštěstí v pubertě odeznělo. Takže když mě začala více a častěji bolet hlava dokázal jsem si to opět omluvit. Bolesti se pomalu stupňovali z cca 10 prášků měsíčně jich bylo postupně 10 týdně. Přitom souběžně probíhal pomalý odliv energie. Nechuť pouštět se do nových věcí a dotahovat vše do konce, ale i to jsem už jednou zažil. Jako řešení jsem zvolil nákup posilujících bylinných čajů. V listopadu a prosinci se závrati a bolesti rychle stupňovaly. A to tak, že jsem byl (pod silným nátlakem rodiny) konečně ochoten zajít si na vyšetření k praktickému lékaři. Vždy jsem měl nižší tlak a ten mi ještě klesl a se tak první pátrání zamířilo nesprávným směrem. Interní vyšetření nic zásadního neodhalilo, následoval přesun na neurologii. Po zevrubném vyšetření následoval rentgen krční páteře s výslednou diagnózou. „Vaše krční páteř není nepolíbená.“ Objednejte se na na CT. Samozřejmě jsem přizvukoval Ovšem s vnitřním přesvědčením, že se vlastně tak moc neděje. Uplynul skoro týden než jsem konečně zvedl telefon, abych zjistil, že na CT se lze v dotyčné nemocnici objednat jen mezi 7-8 ráno a 13-14 odpoledne. Ve 14:15 bylo už samozřejmě beznadějně pozdě. Slíbil jsem si, že následující den si termín na objednání již pohlídám. Po práci cestou domů jsem se rozhodl stavit se v obchodě. Vyběhl jsem pár schodů do prodejny a … ležel jsem na zemi – ani nevím jak. Ztráta vědomí trvala jen velmi krátce, ale velmi mě vyčerpala po chvíli sezení na židli jsem nakoupil a šel do auta si odpočinout. Po chvíli přijela rychlá sanitka, kterou přivolali pracovníci obchodu. Nastalo dohadování, že ty tři kilometry domů opravdu v klidu dojedu. „Vyhrál“ jsem a dojel. Jenže doma se situace opakovala další těžká závrať s bolestí a kdyby vedle mě nestálo křeslo, tak jsem byl opět na zemi. To už mě žena nekompromisně popadla a odvezla do nemocnice. Naštěstí jsem neměl sílu se bránit. Službu měl ten samý lékař, co mě vyšetřoval minule. V okamžiku, kdy se dozvěděl, že jsem omdlel zvážněl a na CT pracovišti jsem byl za 15 minut a v přístroji za dalších 10. Když jsem byl zpátky na neurologii. Sdělil nám, že snímkování dopadlo dobře – tedy, že výsledky jsou dobře čitelné a že chvíli bude trvat vyhodnocení – cca hodinu. Jestli si počkáme. Souhlasili jsme. Přišel asi za dvacet minut a tvářil se jak oukropeček:
„Já ani nevím, jak Vám to mám říct. Máte tam nádor.“
„Si děláte prdel“
„Nedělám“
„Tak se na něj dem podívat“
Byl tam. Na snímcích z CT jasně viditelný kulatý při pohledu shora se jeho průměr se posupně zvětšoval až do velikosti vlašského ořechu a jeho výška byla cca 4 cm. Usazený v pravé polovině hlavy.
Takže následovalo okamžité přijetí, léky na zmenšení otoku a na tlumení bolesti. S tím, že bude následovat operace. Tu jsme začali okamžitě řešit prostřednictvím svazu známých. Abych se dostal na co nejlepší pracoviště a do co nejlepších rukou. Překvapilo mě kolik lidí v mém okolí ochotně proklepalo všechny své kontakty a snažilo se mi umést cestičku. Nakonec vše klaplo a operace dopadla jak nejlépe mohla. Na sále jsem ležel pět a půl hodiny. Po operaci jsem pochopil jak vznikla víra v upíry. Do nemocnice dorazíte relativně po svých. Po zákroku se člověk vžije do pocitů půllitru ze kterého jste si dali pivo na ex. Celková narkóza navíc velmi ovlivní vnímání. Pocit, když jsem na pokoji zjistil, že mám vybitý telefon nebyl nic moc. Daleko horší bylo, že při zadávání PIN se na displeji objevovala čísla, která jsem tam nechtěl. Trefit 4 správné číslice vyžadovalo tak 15 pokusů. No a když už se to konečně povedlo – odpověď byla neprosná Chybně zadaný PIN, zbývají 2 pokusy. Takže smazat a znovu stejný postup a stejný výsledek. Téměř jsem propadl panice. Naštěstí se bohové slitovali. Všiml jsem si, že se mi někdy na začátku zadávání podařilo na první místo PINu vložit mezeru. Takže po jejím smazání a opětovném zadání PIN bylo vše OK. Pak následoval můj první telefonát, který si vůbec nepamatuji a mám ho jen zprostředkovaně. Samozřejmě jsem volal ženě. Ovšem hovor měl atmosféru hlášení tajného agenta, který odhalil spiknutí.
„Miláčku tohle je divná nemocnice, budeš mě muset odsud odvést.“
„Prosím Tě, co se děje?“
„Představ si to, oni mě po operaci neodvezli na JIP, ale na sesternu.“
„To určitě ne určitě jsi na JIP.“
„Ne odvezli mě na sesternu.“
„Rozhlédni se kolem sebe. Máš za sebou nějaké přístroje?“
„To mám.“
„Jsou okolo tebe další pacienti?“
„Ano.“
„Tak vidíš jsi na JIP.“
„No ale jsou tu všude okolo sestřičky.“
„To je ale na JIP normální, tam jsou sestřičky stále, aby byli k dispozici, kdyby se něco dělo.“
„Tak dobře.“ Odpověděl jsem prý nepříliš přesvědčeně.
Zpětně musím říct, že ta JIPka byla excelentní.
Za tři dny po operaci jsem byl na normálním pokoji a za pět dní jsem byl doma. Takže jsem stihl štědrý den v kruhu rodiny. Neuvěřitelné.
Událost jako je tato, vám najednou převrátí hodnoty a vnímání života. Najednou zjistíte, že tak samozřejmé věci, jako je dýchání, jídlo a vyměšování nemusí být až tak samozřejmé.
Když máte na hlavě jizvu přes čtvrt lebky, tak je otevírání úst obtížné a žvýkání znamená problém. V tomto případě máte pocit, že se rovná malému zázraku, když dostanete oběd sestávající z bramborové kaše posypané drobnými a chutnými kousky masa.
Průvodním jevem narkózy bývá zvýšená plynatost. V mém případě navíc neobyčejně páchnoucí. Obdivoval jsem zdravotní personál, který chodil kolem „odkryté žumpy“ a tvářil se jako nic. Maximálně mě ujistili, že to je normální a že jsou na to zvyklí. Uf za celou tu dobu jsem si sám na sebe nezvykl.
Ale jsou i veselejší situace. Konec konců, kdy jindy se Vám stane, že Vám po několika dnech vytáhnou cévku z ptáka. Vy se hned na to vyčůráte a pěkná mladá sestřička Vás za to upřímně pochválí a Vás to doopravdy potěší.
Mimochodem možnost odejít z JIP na normální pokoj je mimo jiné podmíněna schopností dojít si sám na záchod a samostatně vykonat potřebu.
Událost, kterou popisuji, člověku dokonale převrátí život. Dá to možnost si udělat v hlavě inventuru. Pokud nejsou žádné pooperační komplikace je to velká šance. Procento operací, které jsou bez následků v minulosti prudce rostlo. Nyní už ne, protože většina jich už je takových.
Pro zvědavce byla to nemocnice na Homolce a operatér byl specialista na mozkové nádory, který dělá cca 200 operací mozku ročně. Je velmi uznávaný i svými kolegy což v tak konkurenční smečce jistě něco znamená.
Výsledky histologie zatím nemám, ale ty už jsou dané. Takže teď jsem ve fázi nabírání sil do dalšího boje a strašně mě baví život. Novoroční přání, které jsem rozesílal svým přátelům a známým znělo: „Sněte své sny a hlavně si je plňte.“ Osobně se toho hodlám letos držet.
S dovolením bych ukončil bonmotem ve stylu banánových rybiček „Nevíš, co v hlavě máš, dokud se nepodíváš.“
Samozřejmě si přeji, aby nikoho z čtenářů žádný nádor nepotkal a inventuru v hlavě si dělejte dle vlastního uvážení.
PS: výsledky histologie už dorazily, takže následná chemoterapie a ozařování se posunuly z polohy čistě preventivní do léčebně nutné. S ozařováními jsem už skoro v polovině a zatím nehubnu, mám zbytek všech vlasů, co jsem měl před tím a ani nezvracím i když mi je pravidelně blbě od žaludku. Vlastně si užívám takové nečekané prázdniny s jedinou povinností dojet každý všední den na půl hodiny do nemocnice.
Takže když to shrnu, nejdůležitější je hlavně z toho nepo... ono už to nějak dopadne.
To se mi lí
