Utajovaný šluk

Byl nedělní podvečer a v domově seniorů se podávala večeře. Paní Bořislávka se zase, jako každou neděli, smála  na plné kolo. Brambory jí připadaly jako vypumpované tenisové míčky, maso jako zaschlá šlápota traktoristových bot.

"To by mě zajímalo, co jsou ti její příbuzní zač", koukla na Lindu starší kolegyně Věra. Linda jen pokrčila rameny. 

"Prý jsou mezi nimi autisté, proto jsme je nikdy neviděli v budově. Scházejí se za pěkného počasí v parku", pokračuje Věra a nabírá si na vidličku největší z bramborů.

Linda se podívá směrem ke stolu, kde sedí Bořislávka. Ta už stihla nakazit všechny přísedící, smějí  se tak, až je musí Věra nahlas napomenout.

"Musela jsem ty chcechtáky usměrnit, umíš si představit, co bychom dělaly, kdyby se nám začali dusit  čtyři najednou",  podívá se přísně  na Lindu.

Linda zase pokrčí rameny.

******

Za týden je v neděli opět pěkné počasí. Linda je ráda, že si příbuzní rozebrali klienty a těch pár, kteří zůstali, se sluní na lehátkách na terase.

Skočí si tedy zakouřit jedno, dvě, maximálně tři cigárka  na své oblíbené místo v parku.

To je však ohrazené červenobílými pásky, neboť pár stromů se muselo odporoučet k zemi. Linda je naštvaná, musí  to vzít rychlou chůzi na druhý konec, tam je záložní plac, jenž využila všehovšudy jedenkrát.

Když se přibližovala, tak si už  s velkou chutí zapalovala cigaretu. S libostí potáhla a už, už si chtěla sednout na lavičku, dobře schovanou za křovinami.

"Vítejte, paní ošetřovatelko", uslyšela a uviděla Bořislávku, jak sedí na pravé straně lavičky a také něco pokuřuje.

"Je mi to trapné, snad mě neprásknete, mohu vám nabídnout šluk, dnes je to mimořádné", mrkla na Lindu. 

"Co mám s vámi dělat, nebojte", oplatí jí mrknutí  Linda a opatrně uchopí podanou papírovou rourku.

Potáhne, šlukne a ........

"Slečno Lindo, prosím, řekněte mi, co vidíte", prosí Bořislávka, když se Linda rozesměje.

"Nemohu, je to hodně intimní, stydím se", odpoví Linda a směje se čím dál víc nahlas.

"Sem s tím, přežiju to, dokonce si myslím, že to vidím také", chichotá se Bořislávka.

"Tak tedy - přímo na  louce před námi vás vidím tančit. Je léto sedmašedesátého roku a vy tančíte úplně nahá",  líčí situaci rozesmátá Linda.

"Jo, jo,  to se stávalo, vždyť je mi dvacet čtyři, jaké mám tělo?"

"Nádherné, pevné, pružné, štíhlé, jste kusanec, když si představím, že já ve vašem věku.....", pokračuje Linda.

"Cože, vy jste tam také - v sedmašedesátém?", řehtá se Bořislávka.

"Nejsem, já totiž  ještě neexistuji, vždyť to ještě nebyla na světě ani moje máma. A nakonec je to dobře, s našimi figurami bychom mohly absolvovat tak jedině předposlední dějství zaměřené na spodní prádlo" odpovídá radostně Linda.

"Přeháníte, ale radši mi řekněte, jestli  vidíte na té louce  ještě nějaké lidi?", zajímá se netrpělivá Bořislávka.

"Jo, dva příslušníky VB, ohromeně na vás čumí. Myslím, že mají pokyn vás zatknout pro mravní ohrožování socialistické společnosti, ale oni neví, za co vás mají  jaksi uchopit, aby jim to nezpůsobilo újmu", rozřehtá se Linda.

"Jsou z toho paf, ten starší pupkatý nadporučík si otírá brejle kapesníkem, nikdy nic takového na veřejnosti neviděl. Počkejte, teď říká tomu mladému: "Ale že se nám to kapitalistické maso začíná všude možně roztahovat", pokračuje Linda.

A obě se smějí a smějí.

Linda letmo zkontroluje hodinky: "Jéjda, to je už hodin, promiňte, paní Bořislávko, už musím, služba je služba", pohladí po ruce Bořislávku.

Ta jí stiskne ruku: "Slečno Lindo, neprozraďte moje tajemnství - nese jméno Nedělní Aspergerovo odpoledne.  Moji příbuzní totiž už na mě dočista zapomněli, tak si je takto vyvolávám....".

"Nebojte, paní Bořislávko, lítáme v tom obě,  mám však jedinou prosbu, abych příště já netančila nahá na té louce, nemám totiž takové tělo".

"Nedělejte si starosti, slečno Lindo, nechte se překvapit,  příští neděli vymyslím takovou šílenost, jakou svět ještě neviděl!"