Neumím tahat tygra za ocas

Bum, bác, prásk a  je to tady! Přepadne Vás náhle nepříjemná až absurdní situace, která se Vám ani ve zlém snu nezdála a Vy - sic v právu, prokazatelně poškozený, což by potvrdil každý rozumně smýšlející občan, se jaksi v konečném důsledku stáváte pod tíhou řvoucího vodopádu, jenž vychází z  dokořán otevřené ústní dutiny příslušníka či příslušníků Homo sapiens vulgaritus, viníkem, zloduchem, ba přímo strůjcem celé nezáviděníhodné patálie.  

Jak se pak bránit rozeřvanému tygru či tygřici, jenž nekoordinovaně gestikuluje rukama a někdy i nohama, nepustí Vás v žádném případě ke slovu, a jen tak závdavkem, jako bonus,  na Vás přihodí  právě vyprsknutou slintavou tekutinu? Nebo v jiném případě dotyčný, jenž stojí na opačné straně sporu, je ledově klidný, skálopevně neoblomný a snaží se z Vás za každou cenu udělat pitomce. A Vy při této náhle prekérní životní scéně stojíte zkoprněle, nehybně  jako solný sloup, sklopíte uši, oči i nos, a i když to  uvnitř Vašeho těla bublá a někdy dokonce vře, nezmůžete se zhola na  nic.

 Možná ale  máte štěstí, že patříte k oněm šťastlivcům typu Anny Urbanové (postavy z reprízovaného seriálu Vlak dětství a naděje), která měla vždy na jazyku to správné slovní spojení. Její slova věcná, srozumitelná a odzbrojující byla vystřelena astronomickou rychlostí jako salva, která gradovala do monologové jazykové výše na jedničkové obhajovací úrovni. Tleskám a volám: Bravo!

 Bohužel já osobně se řadím do první sorty, za což jsem kolikrát na sebe pořádně naštvaná, takže se maximálně zmůžu na nějaké koktání, přinejlepším na pár vět, které bohužel postrádají souvislost. Jak ráda bych byla, kdyby mi samy od sebe,  naskakovaly přímo do úst smysluplné věty, jenž by mimo jiné obsahovaly hrstku tragického humoru s přiměřenou dávkou potřebné dramatičnosti. V neposlední řadě by přinášely  ty cenné pozitivní argumenty obhajující nevinnost, neúmyslnost, neinformovanost, nezákeřnost  mého jednání.

 Je zbytečné psát o tom, že když se člověk dostane do stadia celkového zklidnění těla i duše, doma si konečně natáhne nohy na oblíbenou podnožku a ve své rozhořčené mysli si zpomaleně přehraje prožitý nešťastný příběh dne, náhle si osvojí umění skvěle a pohotově reagovat. V neposlední řadě se  stává tím, kdo má v daném dialogu navrch a volí ta správná, potřebná slovní spojení zapadající do logického konceptu sběhu událostí, jenž má vyústění ve vítězství neprávem „obžalované“ či „slovně napadené“ osoby.

 Já jsem se do takovéto situace dostala před několika dny, kdy jsem se potřebovala přemístit společně s mým synem, sedícím na golfovém kočárku, do blízkého města. Pravda, cestovala jsem v čase, kdy zrovna probíhal festival pro labužníky švestkového moku, jenže já měla opravdu neodkladnou potřebu dostat se do vytyčeného cíle a  s malým dítětem nepřipadalo v úvahu čekat další dvě hodiny na následující spoj, nota bene, když právě začínalo pršet.  

 Plechový přijíždějící čtyřkolový přítel byl dosti naplněný, lidé sice stáli v uličkách, ovšem k indickému soukmenovci měl hodně, hodně daleko. V jeho útrobách byli snadno od sebe rozpoznatelní lidští i zvířecí pasažéři. Prvních hlav bylo nespočet, hafaní zcela jistě dvě, majitelem první  rozčepýřený zachraptěle štěkající dlouhosrstý jezevčík, druhá patřila příslušníku českých voříšků, jehož černá kukadla jako jediná z cestujících na mě zírala s pochopením a podporou v okamžiku, kdy mi nepříjemný, mračící se, řidič odmítal otevřít dveře s odůvodněním, že mě s kočárkem nemůže přijmout do svého království, „neboť by se mu na dalších zastávkách do autobusu nevlezli lidé“ (citace šoféra)

 A moje reakce? Vím, že jsem zbrunátněla, také vím, že jsem pootevřela ústa a pološeptem sípla: „My jsme přece také lidi“. Nevím, zda-li mě vůbec slyšel. Následně dveře milostivě otevřel a já jsem se s  plačícím synkem ocitla v dostatečném prostoru, neboť dobří človíčkové se rozestoupili a dokonce i přítomný jezevčík, jakoby pochopil vážnost i grotesknost dané situace, přestal štěkat. V tom tichu se autobusem jako ozvěna neslo hlasité  bručení osoby, jenž měla běh celého pojízdného stroje  pod svými křídly.  

 Když si představím na svém místě pověstnou Annu Urbanovou se svým fištrónem  a vervou: „Milej pane, snad nechcete upřít těmto dvěma lidským nešťastníkům, především a hlavně bezbrannému dítěti, cestování po naší matičce české, to by Vám, musela, s prominutím, hanba nafackovat… .. nebo něco v podobném duchu, jistě by sklidila za své vystoupení zasloužilý aplaus od vděčného autobusového publika.

 A já? Jedna ku nule pro řidiče, protože kdybych svoje pípání vygradovala a zařvala jako tygr, tleskal by mi snad i ten volant s řídící pákou,  spolu se spojkou. Takže, až se naučím v daném,  právě pro mě rozhodujícím okamžiku nebo-li statusu quo  “tahat tygra za ocas“, slibuji, že můj hlas, uslyšíte nejen na Moravě, ale určitě také i v mé milované  Praze. Jen se trochu obávám, že se tak stane nejdříve na svatého Dindí.