Panenka a pět medvědů

Těch pět námezních fachmanů netrpělivě čekalo na pražském nástupišti, až je úklidová služba pustí do kupé rychlíku. Brali vždy šestimístné a tajně se sázeli, kdo bude ten chudák, který s nimi bude malý prostor sdílet.

Téměř vždy to byla žena.

Již na peróně bylo na mnohých cestujících znát, že si přejí, aby takzvaný černý Petr nepadl na ně.

Těch pět statných Romů, z nichž možná opravdu šel na první pohled strach, byla parta kopáčů, která se udřená vracela do svého domova. Jen na chvíli, na skoček domů, za týden je čekala nová štace, pak další a další...

Když vedoucí, k výjezdu nachystaného, vozu pokynul, nahrnul se dav ke svým místenkovým vagónům. Oni počkali, až nedočkavci dychtivě naskáčí do plechového hromadného prostředku a až poté nastoupili.

Kupé bylo prázdné, zabrali tedy svá místa.

Těsně před odjezdem přišla.  Panenka - dlouhé, kudrnaté světlohnědé vlasy, oči velké a zelené, porcelánová pleť. Oblečená byla čistě a luxusně. Všech pět si současně pomyslelo, že se někdo uměl narodit - do zlaté kolébky, kašmírových peřinek. To oni musí dřít celý život  jako mezci...

Pomalu  a ladně dosedla na určené místenkové sedadlo, které bylo poslední v řadě od okna proti směru jízdy. Nezdálo se však, že by se jich bála nebo nad nimi ohrnovala nos. Kabelku si položila vedle sebe a z ní vytáhla průhledný pytlík s divným obsahem, který si dala rovnou na svou přepychovou černou koženou sukni.  Vypadalo to jako písek, popel nebo něco podobného..

Vlak se rozjel.

Jeden z pětičlenné party si vzpomněl na včerejší hádku, kdy se do krve slovně pohádali kvůli guláši, který připravovali dva z nich na ubytovně k večeři.  Zbylí tři do toho kecali a měli x připomínek, co se do něho dává, jak má chutnat, jak se má vařit podle starých tradic a tisíce dalších pitomostí.

Debata v kupé houstla, začala padat sprostá slova.

"Prosím, mohli byste přestat, mně to nechává chladnou, ale máma -  ta nesnáší sprostá slova, přímo je nenávidí, obrací se jí žaludek", špitne slečna.

"Promiňte", vysloví ten nejstatnější a hned pokračuje: "Nechápu - máma?", podotkne.

"Ano, maminka, je tady v tom sáčku, vím přesně, kde jí rozsypu, je to tak krásné a svobodné místo", zasní se mladá žena.

Všech pět polkne naprázdno, ani jeden si nedokáže představit, že by svého mrtvého příbuzného takhle přepravoval. Oni mají ke svým zemřelým takovou úctu, pohřeb musí být církevní a samozřejmě do země.

"Upřímnou soustrast, je nám vaší maminky moc líto", vysloví téměř současně všech pět mužských hlasů.

"Mně taky. Víte, mojí maminku pořád pronásledovali - policisté, doktoři, tajní...... A ona před nimi utíkala. Vždy utekla. Jenže roky přibývaly, síly ubývaly. Naposled  jim sice utekla, ale na útěku jí srazil vlak", sklopila smutně oči dívka.

V kupé se rozhostilo naprosté ticho. Nikdo nevěděl, co by řekl.

Mlčení prolomila až ona sama. "Kam cestujete pánové?", zeptala se zdvořile.

"Domů, do Košic", odpověděli.

"A nepotřebujete v Košicích doktorku, mám vystudovanou medicínu, zůstala jsem tak sama, mně by nevadilo...,", polkla, nedořekla, ale všichni tušili, co chtěla říct. Nezlobili se na ni.

"Počkejte, blížíme se k tomu místu, musím zastavit vlak, musím zatáhnout za záchrannou brzdu, musím to udělat kvůli pietě své mámy", vykřikla.

------------------------------

"Nějací cikáni z pátého vozu z legrace zatáhli za záchrannou brzdu, to jsou ale hyeny....", je slyšet napřít celou vlakou soupravou.

"Ať to zaplatí, svině....." následuje spousta sprostých výrazů.

Nikdo si však ani nevšimnul, že z patého vozu rychle vystupuje mladá žena. Zakrývá si uši a nahlas vykřikuje: "Moje maminka nesnáší sprostá slova, je na ně alergická, neboj mami, už ti bude dobře, budeš svobodná, nikdo tě nebude pronásledovat".

--------------------------------------

"Tak chlapi, všem je jasné, že jste slečně Alence pomohli se stažením záchranné brzdy", bez pozdravu vybafne policista a vedle něho stojí člen sanitky, která zpacifikovala spolucestující slečnu, která v přilehlém lese rozsypávala popel.

"Ona jela pohřbít svou maminku, museli jsme pomoci", tiše odpoví jeden z nich.

"Nebojte, Alena to nepřiznala, urputně si stojí za tím, že brzdu stáhla sama", přikyvuje příslušník.

"V tom silonovém sáčku nebyl popel její mámy, ta je už v urně na hřbitově. Skočila před rokem pod vlak, měla schizofrenii. Bohužel jí Alenka zdědila také, propukla u ní ještě dříve než u její mámy, hned co ukončila studia medicíny. Zůstala na světě úplně sama a ještě s tou hnusnou nemocí. V současnosti je dlouhodobě hospitalizovaná u nás v Bohnicích, ale ty její neustále útěky..", vysvětluje záchranář.

"Je to velmi smutný případ. Tak chlapi, raději sbohem, ať se vám daří. Kde vlastně cestujete?", zeptá se policista.

"Do Košic za rodinou, za děckama", odpovídají všichni.

"Určitě máte velkou rodinu. Buďte šťastní, že máte zdravou hlavu, tělo a velkou rodinu", podává každému ruku doktor.

Pět parťáků kývá mlčky hlavou.

Počkají, až příslušník a doktor opustí kupé.

"Jsme to ale volové, hádat se kvůli blbému žrádlu, buďme rádi, že se máme, že je nás pět, že jsme zdraví a máme velkou rodinu", obejmou se ti velcí medvědi a jako malí kluci se téměř všichni dojatě rozbrečí.