Spala jsem velmi dlouho, až v poledne mě vzbudil pronikavý zvonek u vstupních dveří. Koho to čerti nesou! Dívám se kukátkem a za dveřmi: Carol, Pepé a jejich společné i nespolečné čtyři dcery. Ach ne, ne.. to bude dlouhé a únavné.
„Vilmo, jsi tam, neboj, to jsme my, pojď otevřít“, ozývá se pronikavý chraplavý ženský hlas, který zesiluje a nebezpečně přechází v hluboké alty. Do tohoto jekotu přistávají na dveřích bytu stále mohutnější rány. Z posledních sil a s velkým sebezapřením se přinutím otevřít.
„Ahoj, ségra, přišli jsme tě zkontrolovat, jak to zvládáš a ……… ", věta zůstala nedokončená. „Teda ti stěhováci, postavili ten nábytek naser máter, hňupové, hned se pustíme do opravy", vydává vojenské povely Carol.
„Carol, to nejde jen tak, potřebuji si vše promyslet, dopřej mi trochu času“, nesměle a úzkostlivě prosím. „Jasně, chápeme, počkáme - nějaký žvanec a dobré pití by nebylo?“. „Omlouvám se, včera jsem stěhovala,nestihla jsem....“. „Neboj vše vyřešíme, holky pro něco skočí“. Otevírám již dost vyluftovanou peněženku a dávám nejstarší Sabině poslední tisícovku. Vyškubne ji prostřední Sára: „U mě bude, teti, v bezpečí, jsme za chvíli zpět“.
„Hele, tuto skříň dáme do výklenku, sedačku na štorc, tady by mohl být stůl se židlemi, koberec bych koupila nový, že jo Pepé“, nedá si pokoj Carol po odchodu dcer. Pepa přikyvuje a snaží se tvářit zaujatě: „Neboj, Vilmo, nech to na Carol, budeš mít byteček jako klícku, vše sladěné“, důležitě na mě zamrká.
Ano, Carolininým koníčkem je vylepšování interiéru svého třípokojového bytu, kupovali jsme ho tehdy s tátou, sestra se totiž podruhé rozváděla, tři dcery na krku, každou s jiným chlapíkem a předešlý manžel Vasil potřeboval prostory ve své luxusní vile pro novou, mladinkou a navíc těhotnou milenku. Otec, jenž se mnou sídlil ve velkém rodinném domě, nechtěl ani slyšet, že by Carol bydlela s námi: „Ta ženská je uragán, všechno rozmlátí a klidně si ještě intenzivněji fouká dál, nenechám si vzít svůj klid“, tvrdohlavě zdůvodňoval svůj argument a já mu vehementně přikyvovala.
Musím ale nezaujatě konstatovat, že Carol je přesně ten typ, který přitahuje chlapy jako moucha na lep. Dlouhonohá, prsatá, živočišná. Štíhlou postavu má po naší mámě, ta podle dochovaných fotografií měla téměř chlapeckou postavu, kterou si zachovala i po dvou porodech. Ale po kom zdědila velká ňadra, netuším. Já nemám ani jedno a pak že příroda naděluje spravedlivě. Pche!
Sestra si vzhledem ke svým výše jmenovaným přednostem poměrně brzy nabrnkla Josefa a záhy na to porodila nejmladší Josefínu. Přemýšleli jsme s tátou, co jí na Pepovi přitahovalo, když pomineme její jedinou, pro některé muže však velmi podstatnou, vadu na kráse – na bedrech tři nezletilé dívčí osůbky.
Toto tajemství nám bylo vzápětí odhaleno.
Partner Pepa byl tirák, brázdil silnice s velikým náklaďákem a snad i tuhle práci miloval. Sestru učaroval hned při prvním setkání, spatřila ho totiž při jeho pověstném výskoku do kabiny mnohatunového kolosu.
Ještě, když žil otec, byli jsme nuceni daný divadelní kousek sledovat. Carol nás přivezla autem na velikánské odstavné parkoviště, Pepa otevřel dveře kabiny svého sloního miláčka, vymrštil se na první schodek a váhou celého svého těla se překulil na řidičský posed. Po této scéně nám jako král, který místo žezla svírá volant, pokynul a rozhodl se, že vše zopakuje ještě jednou. Sklidil obrovský potlesk, neboť jsme, jako přihlížející, předpokládali, že toto „epochální entré“ je u svého konce.
„Běž dál, Vilmo, z dálky to vypadá úžasně, to musíš vidět“. „Carol, myslím, že jsem viděla dost, stačí, Pepé je unaven“. „Pepé, naskoč ještě jednou - kvůli Vilmě, prosím, volantíku“, řve ze všech sil Carol. „Jsem už totálně vyřízenej, seru na to“. křičí naštvaný Pepa a z čela mu stékají čůrky potu. Z dálky zaslechnu nahlas pokašlávat tátu, stojícího s chodítkem pořád na stejném místě. Dělal to vždy, když zaslechl sprosté slovo nebo když byl svědkem slyšitelné úlevy tlaku ve střevech kohokoliv v jeho blízkosti.
„Pepé, udělej to pro Vilmu a tátu, vždyť co mají ti dva ze života…“ „Tos nemusela, Carol, jsi netaktní“ uraženě jsem se od sestry odsunula. „Nó, nó, Vilmo, nebuď netýkavka, pšššt, už se dívej….“
„Máte štěstí, že mám sportovní náladu“, odpovídá Pepé a z dálky je vidět, jak se malá chlupatá koule vymrštila a trochu neohrabaně přistála v kabině masivního čtyřkoláku. Jakoby vystřelilo dělo, vyprsklo danou věc a ta se ocitla přímo v jámě lvové. Přesto jsem zatleskala a křečovitě usmála. Kolem pasu mě objala Carolinina ruka: „To je ďábel co a kdybys ho viděla v akci. Počkej, až někdy budeš mít po tom, no víš po čem, tak ti vše budu dopodrobna vyprávět“.
Zachránilo mě volání z dálky: „Je mi zima, ať už ta estráda skončí, pojeďme domů“, a já ti za ta slova, tatínku, tenkrát vlepila velkou pusu.
