Adié Hikikomori!

Jestli se někdo domnívá, že práce recepční je nudná, ocitá se ve velkém omylu. A ještě ve větší mýlce je ten, který si myslí, že v dané profesi nezažijete vůbec nic zajímavého. Paní Mlýnková by o tom mohla sveřepě vyprávět....  

Byla ráda, že se jí podařilo k důchodu najít malinký melouch ve formě vrátné a zároveň recepční na městské ubytovně.

Když jednoho zimního lednového dne ubytovávala mohutného rozložitého mladíka, jenom velmi lehce si pomyslela, jak mohl tento docela sympatický dvacátník vyhnat svou tělesnou váhu do stokilových výšin. Brzy jí to však oný mládenec předvedl.

Žil na jednolůžáku, téměř nevycházel ven, pouze do společných umyváren a toalet, když tam zrovna nikdo nebyl, v noci udělal pár kroků pro svůj příděl jídla do lednice, umístěné v společenské místnosti. Přes den odpočíval a přes noc "fáral" na svém notebooku. Hrál videohry. Bohužel ne tiše. Jeho fanatické výkřiky se nesly veřejnou chodbou. Někdy tyhle skřeky hraničily s hrůzostrašnými nočními představami. Kolik spolubydlících si na jeho chování stěžovalo, už ani paní Mlýnková nepočítala.

Stalo se to kolem jedné podzimní půlnoci. Albert už bydlel na ubytovně skoro celý rok.

V noci dostal hlad a vzpomněl si, že má v lednici porci jídla, jež mu poslíček přivezl z nedalekého fastfoodu. Potichu se vykradl ze svého kutlochu, rozhlédl se a v tichosti vstoupil do temné společenské místnosti spojené s kuchyňským koutem a otevřel lednici.

V rohu někdo zakašlal. Albert se lekl, prudce odskočil od dvířek lednice. Polekaně se podíval daným směrem.

U rohového stolu se krčila skloněná postavička, seděla nedbale na židli, jednu nohu měla zkříženou do trojúhelníkového tvaru, druhá jí volně visela. Před sebou měla láhev, snad s vodkou, a před ní štamprli.

"Ty vole, to jsem se lekl!", spotánně vypadlo z Alberta.

"Já jsem se lekla také, takovou hroudu lidského masa nevidím každý den....", odpověděla klidně osůbka.

"No, no, všímejte si svého" uraženě odpoví Albert a chce co nejrychleji odejít s krabičkou jídla.

"Jo, to jsi ty, jenž si všímáš žrádla a přiblblého fárání na kompu, všichni ti tu říkají Hikikomori", přejde do tykání mladá dívčina a nalije si další rundu.

"Ať si říkají, co chtějí, zoufalci", zavírá lednici Albert a chce se co nejrychleji zdekovat do svého pokoje.

"Největší zoufalci jsme tady my dva, dáš si se mnou, život je pěkně podělanej", vybídla holčina Alberta a přisunula mu plastový kelímek, který vytáhla ze somradla pohozeného pod stolem.

Albert se rozmýšlí, čas mu utíká, přijde o počítačové skóre.

Nakonec se rozhodne. Přisedne k  Saši. Kopne do sebe tekutinu z kelímku a začne povídat. O tom, jak ho máma vyhodila z bytu v osmnácti, jak se živí tím, že hraje videohry, jak zahání nudu fáráním na kompu.

"Já zase čekám, až budu nabuzená a potom potáhnu dál", usměje se Saša a Albert si všimne, že má od pláče rozmazané oči.

"Jak se pozná, že jsi nabuzená?", zeptá se překvapeně.

"Jednoduše, jedno ráno vstanu, uvnitř těla mě to bude příjemně hřát, budu šťastná, plná energie a vyrazím zase na cestu", přiťukne si s Albertem a na ex hopsne do sebe další rundu.

Albert zůstal celou noc, povídali si spolu do rána. O všem, co je napadlo.

Na druhý den zase, třetí den jakbysmet, čtvrtý, pátý, šestý.....

Albert si umyl vlasy, oholil se, vzal si čisté tričko, navoněl. Rozkvetl...

Sedmý den však čekal na Sašu marně, nepřišla celou noc.

Ráno nedočkavě klepe na dveře paní Mlýnkové.

"Hochu, hochu, copak já vím, kde mají mladé holky namířeno, ovšem počkat, nechala tu lísteček pro nějakou Komoru - Hi-ki-ko-mo-ri, propanakrále, kdo se může tak blbě jmenovat" slabikuje paní Mlýnková.

Albert jí lísteček vytrhne z ruky a nedočkavě čte: "Hikikomori, promiň, včera ráno jsem se dočkala, mám stoprocentní nabuzený stav, díky za společnost a snad se někdy ještě potkáme. Saša".

To, co se dělo potom, paní Mlýnková nechápala. Připadalo jí to jako jeden z dílů nekonečné telenovely, jenž viděla za svůj život mraky.

Albert si sbalil své živobytí do odrbaného ruksaku, paní Mlýnkové dal do úschovny notebook s tím, že se pro něho za rok staví. A vydal se na cestu neznámo kam.

------------------------------------

"Kolikrát vám mám říkat, že se na chodbě nekouří, zavolám policii a myslím to už docela vážně, pane Kňourek!!", křičí podrážděná paní Mlýnková na kuřáckého hříšníka.

"Dobrý den", pozdraví jí někdo za zády. Mlýnková se otočí a uvidí svalnatého fešáka s delšími vlasy.

"Přejete si?", zeptá se kovboje.

"Nepoznáváte mne?", usměje se opálený a větrem ošlehaný mladík.

"Měla bych?", civí na něho recepční.

"Albert - odešel jsem před rokem", odpovídá sličný jinoch.

"Albert? Vždyť to byla hrouda sádla a vy jste samý sval", hledí na něho s otevřenou pusou vrátná.

"Víte, vydal jsem se cestou necestou, většinou jsem přespával v přírodě, sem tam nějaká brigáda, žil jsem ze dne na den, v podstatě mě zajímal jen opravdu minimální kus žvance a to, kde složím hlavu na noc, ve které řece si zaplavu. Sáhl jsem si na své dno a nádherně vyčistil hlavu", usměje se.

"Hledanou dívku jste našel?"

"Nenašel, ale objevil jsem daleko víc - našel jsem totiž sebe sama. Mohu vás obejmout", rozesměje se Albert.

"Ano, ale nepomačkejte mi staré kosti", humorně odvětí stará paní Mlýnková.

"Tak se tady mějte a snad zase někdy na viděnou", pohladí ji jemně po vlasech Albert.

"Počkejte, něco jste si zapomněl v recepční zastavárně", vzpomene si Mlýnková a vyběhne za fešným mladým mužem ven z ubytovny.

Ten se už ani neohlídne, pokračuje totiž dál ve své dlouhé, předlouhé, snad štestím nabuzené, životní pouti...