Miluji severskou krajinu. Tu norskou především a ráda se sem vracím. Jenže dvacátý fjord je skoro stejný jako ten devatenáctý a člověk touží po změně. Při cestě po jižním Norsku se tou změnou měla stát projížďka drezínou ve Flekkefjordu.
Trochu jsem se bála, jak nádraží najdeme. A hledáme vůbec nádraží? Instrukce zněla: “najdete nás hned vedle parkoviště u nákupního centra ve středu města”. Nakonec to nebylo tak těžké. Našli jsme menší budovu, u které končily koleje. Na nich stálo několik vozítek. Každé mělo dvoje řídítka, dvoje šlapky jako u jízdního dvojkola a jezdilo to po kolejích. Prostě šlapací drezína. Sešlo se nás tady asi deset zájemců. Pan výpravčí zkontroloval, jestli máme helmy, a každé posádce věnoval jednu baterku. My jsme si sebou vzali i čelovky. Ukázalo se, že to vůbec nebyl špatný nápad.
Trať je jednokolejná a zpočátku vede obydleným územím. Úplná pohoda.
Za chvíli se objeví první tunel.
Celá trať z Flekkefjordu do Siry měří 17 km. Pak zpáteční cesta a dohromady celodenní záležitost. Největším adrenalinem jsou tunely. Je jich třináct a nejdelší měří více než jeden kilometr. V tunelu je zima a absolutní tma. Pokud nejste řidič a neovládáte brzdy, není ani poznat, jestli jedete do kopce anebo z kopce. Já jsem se celou cestu modlila, abychom nikoho nepotkali. V Siře totiž drezínu obrátíte a po stejných kolejích se vracíte do Flekkefjordu. Při předjíždění nebo míjení se drezína musí přenést.. I v tom tunelu.
Mimo tunely je cesta téměř idylická. Například u vodárny ve Flikkeidu.
Jak už je v Norsku zvykem, cizojazyčné návštěvníky respektují , ale nijak o ně nepečují. Webové stránky www.flekkefjordbahnen.no jsou jen v norštině. Proto přikládám alespoň malou mapku.
