O Islandu je známo, že během jediné hodiny můžete zažít slunce, vichr, déšť i sníh. Mně se podařilo zažít téměř celý slunný den v islandských duhových horách. Druhý den kvůli vichřici evakuovali kemp.
Landmannalaugar leží v islandském vnitrozemí, vzdušnou čarou asi 140 km východně od Reykjavíku. Je znám jako východisko jednoho z nejkrásnějších treků světa - Laugaveguru. Ten vede právě z Landmannalaugaru do Porsmorku a měří 55 km. Pokud máte omezené časové možnosti (jako já) nebo se Vám nechce chodit natěžko s batohem, je tu k dispozici několik nádherných jednodenních túr. Jednu se pokusím přiblížit slovně i obrazem.
Krajina se tu pyšní kontrasty, které jinde ve světě těžko najdeme. Horké prameny, sníh, zelené mechy, černá lávová pole a barevné kopce. Ale popořadě. Nejprve se sem musíte dostat, asfaltová silnice totiž chybí. Z Reykjavíku jezdí speciálně upravený autobus s vysokým podvozkem nebo můžete jet vlastním vozem po silnici F224. Po překonání brodu dojedete až do kempu. Slabší povahy parkují před brodem a dál dojdou pěšky. Vzhledem k turistické oblíbenosti je kemp docela vybavený - sprchy s teplou vodou, pojízdná prodejna ve stařičkém autobusu, místa pro stany i chata. Připomněla mi staré Dvoračky, protože nás na dlouhých palandách v jedné místnosti spalo asi třicet. I tak se spaní musí objednávat dlouho dopředu. Nejúžasnějším místem v celém Landmannalaugaru je místní termální tůňka. Mísí se tu hodně horké potůčky a vyvěračky s chladnějším potokem a každý si volí vhodnou teplotu vody popolézáním po dně. S jedním či dvěma pivy to nemá chybu.
Ráno jsme se probudili do slunného dne a brzy vyrazili. První část cesty se shodovala s trekem Laugavegur. Nejprve podél potoka, pak lávovým polem. Oblast je vulkanicky docela aktivní a okolní lávová pole pocházejí z výbuchu v roce 1961. Docela nedávno, že? Má to na svědomí sopka Brennisteinsalda. Ten hrozný název se naučte nazpaměť, jedná se o nejbarevnější kopec na celém Islandu. Přitom jako sopka vlastně nevypadá. Jako u vytržení jsem koukala na záplavu barev - červená, růžová, oranžová, okrová, šedá i zelená. Z geologického hlediska je tvořena ryolity, což jsou výlevné vyvřelé horniny světlé barvy, které zvětráváním červenají. Žlutou barvu pak dodává síra; jméno Brennisteinsalda v překladu značí „sírová vlna“ (sulphur wave). Turistická cesta vede až na vrchol (885 m.n.m.) a rozhodně ji nevynechejte. Je tu úžasný panoramatický výhled.
Pak jsme pokračovali dál do nitra duhových hor. Ačkoliv byl začátek září, několikrát jsme přecházeli sněhová pole. Při bližším pohledu byla spíš šedavá a to díky popelu po výbuchu nedaleké sopky Eyjafjallajökull. Nádherné scenérie se neustále střídaly a po chvíli barevné kopce vystřídali fumaroly a horká bublající jezírka. Voda je tu tak horká, že se dají vařit vajíčka. Opravdu jsme to vyzkoušeli, jen bylo potřeba mít trekovou hůlku a nevyužitou obličejovou síťku na komáry. Díky teplým pramenům se tu daří i různým řasám a všem možným organismům.
Modrá obloha a občas nějaký mráček sice sváděly k lenošení, na dlouho to ale nebylo. Foukal studený vítr a za chvíli jsem se choulila zimou. Byl čas k návratu. Několik kilometrů jsme šli po stejné cestě zpět a pak jsme odbočili na Skalli. To už je kopec přímo nad Landmannalaugarem. Mraků přibývalo, ale výhledy byly stejně úžasné jako dopoledne. Vůbec se nedivím Peteru Jacksonovi, že tu chtěl točit trilogii Pána prstenů. A zároveň se nedivím, že kvůli nestálému počasí tuto lokalitu nezvolil. Poslední kilometr jsme měli brodit potokem se spoustou pramínků. Díky teplému a slunnému létu bylo vody sotva po kotníky a do kempu jsme došli suchou nohou. Po větších deštích však mohou být brody zrádné. Ono na Islandu vůbec není o překvapení nouze. Po návratu do kempu mne překvapily nápisy „Evacuation“. Na Island se blížila větrná bouře s vydatnými dešti a na hřebenech hor se čekala silná vichřice. Místní rangeři na druhý den chystali uzavření všech chat po trati Laugaveguru včetně našeho kempu. V tu chvíli mi ani nevadilo, že ráno odjíždíme. Jen mi bylo líto lidí, co na trek dnes odcházeli. Ale prý dostali všichni zprávu, že musí sejít do údolí, odkud je odvezou speciální autobusy. Tak snad vše dobře dopadlo.
Celá túra měřila něco přes 20 kilometrů s převýšením 1000 metrů a zvládli jsme ji bez přestávek za necelých 6 hodin. Navečer jsme se naložili do teplého jezírka a všichni se shodli, že tento den byl naprosto úžasný a dojmů máme na rozdávání. To jsme netušili, že jedno překvapení na nás ještě čeká. Kolem desáté večer vypuklo na obloze divadlo. Polární záře. Trvala asi půl hodiny a já fotila jako zběsilá. Záře byla slabší a pouhým okem se jevila jako bílá, fotoaparát ji ale viděl neomylně zeleně. Prostě den, na který nikdy nezapomenu.
