Cestovatelé s romantickou duší by neměli váhat s rozhodnutím, kam se vydat za prvním jarním sluníčkem. Jarní a prosluněný Bělehrad má neopakovatelnou atmosféru.
Na začátek trocha informací. Bělehrad je hlavním městem Srbska a až do roku 1992 byl i hlavním městem bývalé Jugoslávie. Jeho historie je ale mnohem starší. Bělehrad patří k velmi starým městům, kde osídlení trvá již několik tisíc let. V dobách Keltů zde existovala osada. Tu Římané rozšířili a vybudovali přístav. V 6. století město patřilo Byzantské říši, pak se sem nastěhovali Slované. Po nich přišli Turci. Pak Rakušané…Každý tu něco postavil a pobořil dílo svého předchůdce.
Přirozeným středem Bělehradu je bývalá pevnost Kalemegdan. Ta byla postavena na kopci přímo nad soutokem Dunaje a Sávy. Historie pevnosti sahá až do keltských dob. Většina toho, co tu dnes může návštěvník spatřit, bylo postaveno v 17. století včetně středověkých bran, pravoslavných kostelů, muslimských hrobek či tureckých lázní. Součástí je také vysoká bílá citadela a na samém vrcholku pevnosti se nachází vojenské muzeum. Koncem 19. století vznikl kolem pevnosti velký park, který je dnes oblíbeným výletním místem podobně jako pražský Vyšehrad.
Tolik fakta a dál to bude víc o dojmech a zážitcích a hlavně fotografiích. Já jsem přiletěla do Bělehradu v neděli ráno a téměř okamžitě vyrazila uličkami starého Bělehradu (Stari Grad) k pevnosti a parku. Hlavní třídou je ulice Kněza Mihajla (Knížete Michajla), trochu připomínající Pařížskou ulici. Nejdražší obchody, honosné domy.
Vstup do parku Kalemegdan mi připomněl tržiště, kde se zastavil čas. Daly se koupit odznáčky, vlaječky, čepice a tak. Nechápu, kdo to může kupovat v takovém množství, že se stánkaři uživí…O kus dál chlapi hráli šachy nebo se pár důchodců rozhodlo si zazpívat za doprovodu harmoniky. Mládež seděla o pár desítek metrů dál a jim vyhrávaly magneťáky.
Vstup do vojenské pevnosti, která je na pomyslném vrcholu kopce a tudíž i ve středu Kalemegdanu, je poněkud nabubřelý. Socha vítězství, stříhané keře, oslava budovatelů. Vojenská pevnost je prostě vojenská pevnost a dnes i muzeum. Rychle jsem zhlédla tanky i děla a šla dál. Milovníci historie můžou navštívit vojenské muzeum s rozsáhlou sbírkou zbraní a dokumentů, mezi nimiž jsou i zbraně vyrobené v českých závodech Škoda. Oblíbeným exponátem je prý sestřelný Lockheed F-117 Nighthawk.
Za vojenským muzeem se rozkládá vlastní park. Bylo nedělní odpoledne a spousta Bělehraďanů si vyrazila ven užívat si prvního jarního sluníčka. Zamilované dvojice, malíři, mladí i staří. Procházeli se po hradbách, posedávali na lavičkách ..prostě pohoda. Toto pro mne byl nejúžasnější dojem z celého Bělehradu.
Součástí historického území na Kalemegdanu jsou i kostely. Pravoslavný ortodoxní kostel Ružica ( se čtvercovou věží) a menší kostel Sv. Petky. Zaujal mne zpěv linoucí se z tohohle malého kostelíka. Pak i vůně kadidla. Asi se tu konaly křtiny. Nádhera. Sice jsem nerozuměla slovům, ale poselství bylo jasné.
Pokud obejdete hradby Kalemegdanu proti směru hodinových ručiček, dostanete se k etnografickému muzeu a hlavně k soše mladého jinocha. Prý Vítěze, protože má symbolizovat vítězství nad Turky. Jiná pověst říká, že socha měla být umístěna v centru Bělehradu, ale počestné paničky se moc pohoršovaly. No nevím…Pro mne bylo důležité, že odtud byl nádherný výhled na soutok Drávy a Sávy. Prý Dráva je muž (studený a rychlý) a Sáva je žena (líná, teplejší).
Centrum města už je rušnější. Střídají se honosné budovy hotelů i rozlehlá náměstí. V pracovní den je po ráno hluk a spousta dopravy.
Pokud se nenecháte odradit a pokračujete dál po bulváru krále Milana, dojdete až k chrámu sv. Sávy. To je (v současné době největší srbský pravoslavný chrám; a snad by měl být i největším jak na Balkáně, tak v pravoslavném světě vůbec. Oficiální fotky trochu lžou. Chrám je obrovský, ale leží na malém pozemku. Z jedné strany těsně přiléhá parkoviště, z druhé malý parčík. Nejhorší dojem člověka čeká po vstupu. Chrám je téměř prázdný. Snad nejlépe to dokumentovala přítomnost dodávky ve dveřích.
Skadarlija je prý legendární ulice v centru bělehradu. Nachází se na rozhraní Starého města a Dorcolu a je vyzdvihována jako centrumbohémského života v srbské metropoli. V současnosti je tu především spousta restaurací, lákající turisty na něco dobrého k jídlu. Poslední věcí, která mne v Bělehradě pobavila, jsou názvy ulic. Stále si nemůžu zvyknout na fonetické přepisy anglických názvů.
