K napsání této úvahy mě inspirovala kolegyně bloggerka, která mi v diskuzi pod jejím článkem napsala: „Pochybuji, že byste si nějak padla do noty s obyvateli jakéhokoliv cikánského sídliště“. Ještě tak před čtyřmi roky bych s ní pravděpodobně souhlasila. Ale „člověk míní, Pánbůh mění“.
Jak jinak, potkala jsem ho na festivalu romské kultury. Je to geniální muzikant s fantastickým hlasem. Stal se mým blízkým kamarádem. Užili jsme spolu spoustu legrace. Vyhrál moji soutěž „o největšího gentlemana“, kterou jsem na jedné akci pro obveselení vyhlásila (ještě teď se směju. když si na to vzpomenu). Zpíval mi romské ukolébavky. Byl u mě vždycky první, když se vyskytl nějaký problém a nabízel svou pomoc. Dlouho jsem netušila, že vyrostl a žije v ghettu. Nechtěl, abych to věděla. Bál se, že ho přestanu mít ráda.
Mnoho mých přátel jezdí do Afriky, Asie, na Balkán, Ukrajinu i do romských osad. Hledáme a nacházíme skryté poklady. Občas je nacházíme na místech, kde panuje hlad a bída.
Moje kamarádka Pavla natočila film o Eugenu Hutzovi z Gogol Bordello. Vzal ji do romských osad u Užgorodu, odkud pochází jeho babička. Je tam neuvěřitelná chudoba. Obyvatelé se s vámi ale rozdělí o poslední krajíc chleba, který mají. Vezmou tři lžičky, půjčí si od Eugena kytaru a začnou hrát, zpívat a tančit. Právě záběry z těchto osad patří k mým nejsilnějším zážitkům z tohoto filmu. Čiší z nich ryzí člověčina. Člověčina, kterou jsme se v naší západoevropsko-americké kultuře naučili dobře skrývat.
A tak cestujeme, hledáme a nacházíme. Vypolstrovaná luxusní kancelář s vázou od Versaceho vám prostě lidskou moudrost nezaručí. Tu můžete najít klidně v polorozpadlé chýši v Indii. Setkání s bezzubou stoletou negramotnou stařenkou z peruánských hor vás může obohatit víc, než večeře v Kampa park s bohatým superinteligentním byznysmenem.
Tož tak…. Andrea Bartošová, dcera předního českého filozofa, má blízkého kamaráda z romského ghetta, jehož rodiče jsou možná negramotní. A má ho moc a moc ráda.
