Nestačí být nespokojen ...

Dvacet let jsme budovali své kariéry, snažili se podnikat, plnili jsme si své sny. Prostě jsme si naplno užívali nabyté svobody a věřili, že budujeme něco lepšího, než v čem jsme dosud žili. Navzdory těm, kteří nám těch dvacet let vládli, se nám to i dařilo. Stát nějak fungoval a my neměli chuť kazit si náladu přemýšlením o tom, jak vlastně funguje. Naše životní úroveň šla nahoru a tak jsme nebyli ochotni bojovat proti excesům typu vytunelovaných bank, rozkradení fondů z kuponové privatizace, neprůhledných veřejných zakázek, apod.

Naše generace (jsem ročník 1968) prostě "neměla" čas, zabývat se věcmi, co jdou jenom těžko ovlivnit. Bylo hodně věcí, které měly přednost. Dalo se cestovat, poznávat svět a realizovat své plány. Ovšem mezitím došlo k tomu, že skupina, která byla připravena na změnu režimu, dokázala rozkrást, co se dalo, vytunelovat banky a zadlužit naši budoucnost neuvěřitelným způsobem.

Pak přišla hospodářská krize a ta celou obludnost zvěrstev, která se udála za těch dvacet let, obnažila až na kost. Většina lidí ztratila veškeré iluze a již nevěří, že se to dá nějak výrazně změnit. Ani si nejsou jisti, jestli má cenu jít k volbám. Ztratili naději, že se s tím dá něco dělat.

Je nejvyšší čas to změnit! Možná je dokonce již pozdě, ale stojí za to se o to pokusit. Nyní se nacházíme v podobné situaci jako před dvaceti lety. Systém zdánlivě vypadá neotřesitelně, ale stojí na hliněných nohou, které se mohou kdykoliv zbortit. Tento systém se snaží vytvořit dojem, že se nemá cenu bránit, že to je již v takové fázi, že s tím nejde nic dělat.

Proto máme tak obrovský a složitý státní aparát, aby se proti němu občan cítil co nejmenší. Proto jsme tak zavaleni nejrůznějšími předpisy a nařízeními, abychom neměli čas a ani energii, snažit se tento systém změnit.

Jsme poslední postkomunistický stát, kde nedošlo ke změně poměrů, budovaných první garniturou politiků. Pořád jsou to stejné tváře a strany, které za dvacet let dokázaly akorát přivést naši zemi na hranici bankrotu.

Je na čase si přiznat, že jsme deset let žili z drobků, které spadly ze stolu při hostině rozkrádání toho, co v této zemi mělo nějakou hodnotu a druhých deset let z dluhů, které za nás budou muset zaplatit budoucí generace. Ta naše generace to zřejmě již platit nebude, ale je naší povinností, abychom se snažili vytvořit podmínky, za nichž k tomuto splácení bude moci dojít.

Slibováním patnáctých důchodů a stotisícového porodného se to pouze zhorší. A že tunel s názvem likvidace ekologických zátěží také nebude tou správnou cestou je jasné, i když se nás budou různí "odpovědní hospodáři" snažit přesvědčit o opaku.

Jsem přesvědčen o tom, že tato země nikdy nemusela mít deficitní rozpočet. To co dlužíme je pouze následek rozkrádání a nezodpovědného nakládání s veřejnými prostředky.

Věřím, že v této zemi je většina lidí, kteří nechtějí zneužívat neoprávněné výhody na úkor ostatních a chtějí nastavení férových pravidel, které budou moci s klidným svědomím dodržovat. Ale potřebují vědět, že tyto pravidla budou dodržovat i ti, kteří je vytvořili. Já mezi tyto lidi patřím.

Také jsem čekal, až takovýto systém někdo vytvoří za mě, ale došel jsem k tomu, že bych se také nemusel dočkat. Tak jsem si řekl, že když chci, aby se něco změnilo, musím začít u sebe. Já jsem začal a co Vy?

Nestačí být nespokojen ...