Co je pro lidi důležitější – aby se cítili fyzicky dobře, nebo aby mohli mít pocit, že dělají něco užitečného? Odpověď je podle Bruselu jednoznačná.
V EU se přestane měnit zimní a letní čas. Tenhle nadějný příslib, s odkazem na to, že si to lidé žádají, vyslovil bývalý předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Podle představ Komise mělo poslední střídání času proběhnout v roce 2019. Leč státy – na jejichž dohodě mělo záležet – se nedokázaly dohodnout, zda bude nastálo zimní, nebo letní čas. A když pak před dvěma roky udeřil kovid, tenhle nápad rychle zmizel z předních pozic unijního seznamu.
Přitom jde o vcelku jednoduchou záležitost, na kterou není potřeba sestavit a zaplatit mnoho odborných komisí a poradců. V podstatě jen stačí si říct, který čas bude nadále platit. Zda původní zimní, nebo umělý letní. Každý má jistě své zastánce a ti mají své argumenty. Ty ekonomické, které kdysi k zavedení dvojího času vedly, však už prý dávno pominuly. Ne že by se okolo toho nedalo dlouho hádat. Jeden člověk je rád, že je při letním čase v létě déle vidět, druhý člověk chce raději vstávat tak, jak mu připadá přirozené. Shodnout se na tom, který čas vybrat, tak přes veškerou jednoduchost, nemusí být úplně jednoduché.
Není však přitom pravda, že musí být čas ve všech evropských státech nastavený stejně. I dnes, když letíte na dovolenou do Řecka, musíte si hodinky posunout ještě o hodinu. Při cestě na „Kanáry“ si hodinky posouváte také. A znamená to snad nějaký zásadní problém? Neznamená. Tvrzení o tom, že je jednotný čas v celé EU nutný kvůli dopravě a fungování trhu je právě kvůli předcházejícímu případu zcela lichý. V každém případě, rozhodnutí o tom, zda letní či zimní čas, Brusel nijak neprosazuje. Byť by to lidé zřejmě uvítali. Alespoň o tom svědčí zatím největší odezva v takzvané veřejné konzultaci, již komisariát vyhlásil a do níž poslalo svůj názor 4,6 milionu lidí.
O to víc energie však věnuje stejný komisariát nekompromisnímu prosazování věcí, jež jsou nesrovnatelně složitější. A jejichž dopad na životy lidí je nesrovnatelně vážnější. A také je okolo nich podstatně menší veřejná shoda. I římští císaři přitom věděli, že musí občas dát lidem „chléb a hry“. Prostě udělat něco, na co si lidé mohou sáhnout a můžou z toho mít radost. Jinak bude popularita daného politika klesat. Do stejné kategorie patří i jiná rozhodnutí, na nichž se politik s lidmi shodne. Třeba snížení daní. Úspěšná ochrana hranic. Vyčištění řek, či odsíření uhelných elektráren do téhle kategorie patří také. A patřilo by do ní také ukončení střídání letního a zimního času.
Jak je možné, že si komisaři stojící v čele Evropské komise nechali tuhle možnost uniknout? Že místo malého krůčku vstříc lidem, nasadili obrovský skok proti lidem, kterým nepochybně je jejich Zelený úděl (Green Deal)? A nejen ten, protože sociálně inženýrských projektů mají komisaři, podporovaní většinou europarlamentu, rozjetých více. Celková popularita EU přitom stále klesá. Protože to, že zatím v průzkumech nevítězí příznivci odchodů z Unie, ještě zdaleka neznamená, že jsou lidé s Bruselem spokojeni.
V úvahu připadá asi jen jediné vysvětlení. Co chtějí lidé, je unijní vrchnosti úplně jedno. Tragické je, že unijní vrchnost není jen Komise a europarlament, ale i Evropská rada, tvořená premiéry či prezidenty členských zemí. A také vlády členských států a národní parlamenty, jejichž souhlas stále ještě bruselský komisariát potřebuje.
Ve světle přístupu ke střídání letního a zimního času je evidentní, že bruselská parta žije v úplně jiném světě, než lidé ve všech členských státech. Takže ji zřejmě žádná čísla od analytiků a ekonomů, jakož i od vědců z různých oborů, nepřimějí k tomu, aby se na následky Green Dealu dokázali podívat alespoň s odstupem, když už ne kritickým okem. Protože do jejich opusu magnum (velkého díla) jim nikdo mluvit nebude. Natož obyčejní lidé. Otázka je, zda to tak necháme?
