EU nezvládá změnit ani letní čas, ale chce měnit lidem životy

Člověk má vždycky postupovat od jednoduchých věcí k těm složitějším. V závislosti na tom, jak zvládne ty předchozí. EU teď naplno ukázala, jak moc v tomhle pravidle podváděla.

Neschopnost dohodnout se na tom, jestli se bude v zemích sdružených v EU i nadále používat letní a zimní čas má daleko větší význam, než se na první pohled zdá. Letos měla, podle původního usnesení europarlamentního výboru pro dopravu a cestovní ruch z roku 2019, změna času skončit.

Brusel, který členským zemím žvaní do všeho, vyhodnotil změnu času jako ideální možnost, jak neztratit nic ze svých přidělených i uzurpovaných pravomocí a přitom lidem ukázat, jak řídí jejich přáními a jak demokraticky přitom rozhoduje. Tehdejší předseda EU a usvědčený opilec Jean-Claude Juncker tehdy prohlásil, že „lidé to chtějí a my to uděláme“. Jako by v Unii nebylo nic běžnějšího. Ve skutečnosti je však taková představa již dlouhé roky na hony vzdálená skutečnosti. Což v té chvíli Brusel dokazoval již čtvrtý rok od vypuknutí migrační krize, na niž reagoval pouze vnucováním kvót na přerozdělování nelegálních migrantů, když lidé chtěli (a chtějí) důslednou ochranu vnějších hranic společenství.

Právě proto zřejmě v roce 2019 padla volba na každoroční dvojí změnu času, kterou vždy provázela silná kritika. Tím spíš, jestli mají pravdu ti, kteří vypočítávají, že úspory energie z letního času jsou zcela zanedbatelné, není pro pravidelné zavádění letního času žádný ekonomický důvod. Takže se na tom o to lépe dalo ukazovat, jak „moc nám jde o přání lidí“. Zkrátka trocha bezbolestné demokracie, o které se bude dlouho mluvit.

Jenže jakmile Brusel přehrál záležitost na národní vlády, celý reklamní trik se zasekl. Vlády se totiž nedokázaly domluvit ani do loňského března, ani do letošního března. Což samozřejmě ukazuje limity, jaké nutně provázejí soužití 27 subjektů. Na druhou stranu, proč by měly tak nutně mít všechny země určeno, že přecházejí, nebo nepřecházejí na letní čas? I když to nyní mají členské země jednotně, stejně při pohybu po Evropě přeřizujeme hodinky. Takže co? Vždyť je to jedno, jak to která země s letním časem má! 

Tohle byla ideální chvíle, kdy mohli národní politici potvrdit, že jsou lepší, než ti v Bruselu (což je veřejné tajemství). Zároveň mohli dokázat, jak moc je vedení Unie odtržené od reality (což je veřejné tajemství). Stačilo domluvit se na tom, že od 1. 1. 2021 si určují členské státy samy. Jenže to se – údajně kvůli kovidu – nestalo.

V každém případě, o tak triviální věci, jako je zrušení či potvrzení letního času, se politické reprezentace domluvit nedokázaly. Ale už se zvládly domluvit na astronomicky složité věci, jakou je  „bezuhlíková zóna EU“ spojená s likvidací dosud používaných způsobů výroby elektřiny, tepla, oceli i toho, čím se dopravujeme. To vše za cenu bilionů eur, které si budou země půjčovat. Co to ukazuje?

Že i pro politiky platí, že o věcech, které si dovedeme představit (posouvání času) rozhodujeme daleko odpovědněji, než o věcech, jež si představit nedokážeme (půjčené biliony a přechod všeho na obnovitelné zdroje). Z toho vyplývá, že ti, kteří požadují, aby EU měla jen minimum pravomocí v jasně daných oblastech, mají absolutní pravdu.