Hledání ztraceného pasu, pláč, křik a pak taky řev ? ? ? ? ? ?? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ?
Naše dlouho plánovaná cesta do Spojených států neodstartovala ničím jiným než ztraceným pasem a s tím spojenou ‚lehkou‘ hysterií. Večer před odletem, v neděli, jsem zmobilizovala celou budovu Českého rozhlasu, Ministerstvo vnitra i zahraničí, široké příbuzenstvo i jednotku rychlého nasazení, aby se moje propustka do země svobody našla. A ona se našla, v kabelce. Nikoho z mých příbuzných tato epizoda ani trochu nepřekvapila, ale mě takové věci stále zaráží.
Víte, v naší rodině platím za blbce. Za černou ovci, bílou vránu, růžovýho králíčka, říkejte tomu, jak chcete, ale zkrátka za blbce. Otec s oblibou vypráví, jak si mě kdysi s mámou koupili v bazaru a ještě za mě dostali zaplaceno. Mladší sestra to kvituje ... ˇ
Na můj vkus se až příliš často zpochybňuje moje inteligence a duševní zdraví a všeobecně jsem svými nejbližšími považována za labilního a velmi prchlivého jedince, se kterým je třeba jednat v rukavičkách, ba nejlíp vůbec („Mami, zavolej jí ty, já nechci, aby na mě zase ječela.“). Kromě toho se nebere vážně ani moje manuální zdatnost, a to ani tehdy, když mám chuť do práce! Dobře, může se stát, že kapsou, kterou jsem zašívala já, propadnou vzápětí všechny uložené předměty, nikdo učený z nebe nespad, ale nemá větší hodnotu to, že jsem to dělala s láskou? Nebo aby se mi otec, který si jindy drží dekórům, smál, když vezmu do ruky hrábě? A máma si mě fotila za záclonou? Příště si ty psí hovna seberte sami!
Majetky mi nepůjčuje už vůbec nikdo. Kdybyste se zeptali mejch rodičů, řekli by vám, že za mě je škoda utrácet těžce vydělaný peníze. Nejradši by mi dali telefon z kokosu a místo počítače kuličkový počítadlo. Auto mi radši vůbec nepůjčujou: „Jó, řídíš dobře, ale auto ti nepučim.“ Jako bych všechny ty škrábance od sloupů, sloupků a popelnic mohla udělat sama! Vždyť to by se ani nedalo stihnout!
Takže já jsem každýmu pro smích, i když máma řiká, že na tom neni nic k smíchu, že je to spíš k pláči. Jenže já jsem vážení diplomovaná! Já jsem magistra Turazová a nejsem pro srandu holubům. (Už rok se domáhám změny na zvonku, přesto, že doma už nebydlim. Ale jen ať lidi vědi!). (...tak prej se řiká pro srandu králíkům. )
Možná občas trochu zazmatkuju, ale kdo ne? No řekněte, kolikrát se vám stalo, že jste k doktorovi přišli o tejden pozdějc? Že jste se na relaxační masáž hnali s jazykem na vestě v 5 ráno, protože by vám už propadl dárkovej poukaz? Že jste omylem letěli s gramem mařky v kapse? Že jste s tim gramem mařky letěli omylem i zpátky? Nebo že jste uřvaný obraceli byt naruby, abyste našli pas a vůbec někam mohli letět? Že ste uřvaný s nudlí u nosu a děravejma silonkama letěli na vlak, abyste stihli poslední bakalářskou zkoušku, která se nekoná zejtra, ale dneska? Že jste uřvaný na lanovce se čtvrtym svařákem v ruce řešili, jak se dostanete do práce, protože neni neděle 1. ledna, jak jste si mysleli, ale už pondělí 2.? Že jste se omylem sestěhovali do jedný ložnice s Turkem? Poslali mail o šéfovi, kterej by rozhodně neměl číst, samotnýmu šéfovi? Sešrotovali dvě auta a sedm romských spoluobčanů jednou ranou, protože jste v autoškole chyběli na kapitolu křižovatky? Volali v 26 letech neustále mámě s dotazy: „… a mamí, nevíš, kde je tohle? Nevíš, kdy jsem se objednávala k tomu zubaři? Nevíš, co mám dělat, když jsem tam zapomněla dát kypřící prášek? A nemáš náhodou kladivo a majzlík?“
No… Poprvé jsem se na sebe podívala trochu s odstupem a asi na tom něco bude. Babička řiká, že jsem v pohodě, ale moje babi pije víno už před obědem a všecko si musí psát do deníčku, protože jinak by ani nevěděla, co je dneska za den. Babička je mi v rodině nejvíc podobná osoba. Zašla jsem si teda radši k doktorce ujistit se, jestli u mě nepropukla předčasná demence (to nekecam). Ale ukázalo se, že doktorka je na 'jejich' straně - myslí si, že jsem blbec - dala mi bombónek a poslala mě domu.
P.S. Asi to bude těžko k uvěření, ale během toho, co jsme psala tenhle článek, jsem skončila na autobusový zastávce někde v Horní Dolní. Vyhodil mě na ní řidič, kterej na mě očividně už nějakou dobu hulákal, že jsme na konečný. A nejenom, že jsem přejela zastávku, jsem v úplně jinym městě. Bezva.
P.S. Babi, jestli to čteš, tak já si nemyslim, že seš dementní. To jenom já.
P.S. A nejhorší je, že v práci začínaj něco tušit, ale o tom až příště...
https://www.youtube.com/watch?v=DTHXP79AW-E
Milí rodičové, jistě poznáváte moji skvělou práci s kolečkem. Začněte na 2:04.
