Nevím jestli je to podzimem, nebo pomalu se blížícími Vánocemi, ale hodně lidí teď u mě řešilo vztahy. Většinou partnerské, ale i s dětmi. Některé trvaly dlouho, některé byly jen letní vzplanutí, které začalo pohasínat.
Vztahy jsou věčné téma, ale jedna věc je pořád stejná. Jde především o vztah nás samých k sobě. Tak jak se člověk vnímá, jak si sám sebe cení, tak ho uvidí ostatní. Je to ohraná písnička, ale pořád pravdivá. Je důležité vážit si sám sebe a mít se rád. Nenutit se dělat věci, které nechceme, jen proto, že se bojíme být sami, nebo moc chceme někoho, kdo se k nám vůbec nehodí. V takovém vztahu budeme vždy nespokojení.
Na druhou stranu, žádný vztah není plný jen šťastných dní. Občas se objeví obláček, občas se přežene bouře. A není dobré hned z boje utíkat. Pokud mají partneři děti, pokud mají stejné hodnoty, vidí život podobně, potom si myslím, že je vždycky naděje. A co si budeme povídat, trvalé vztahy jsou dřina a řada kompromisů. Ale myslím si, že za tu námahu to stojí. Když vidím páry, které spolu vydržely, vychovaly děti, prošly celým tím vývojem, přijde mi to jako obrovská hodnota.
Někdy se stane, že se partneři vydají každý jinou cestou, přestávají si rozumět a myslím si, že pak držet vztah za každou cenu nemá smysl. I tak lze své děti lecčemu přiučit. Já si například vážím svých rodičů za to jak se k sobě dokáží chovat, i když jsou rozvedení. Je jasné, že období rozchodů a rozvodů je těžké a emoce jsou vyhrocené, ale je důležité neudělat si ze sebe navzájem věčné nepřátele.
Kdysi si i ti rozvedení byli natolik blízcí, že spolu mají děti a i když teď spolu nedokáží být, měli by si zachovat úctu jeden k druhému, jako k rodiči svých dětí. Naučit děti úctě k člověku, i když ho zrovna nemilujeme.
Další důležitou věcí ve vztazích je komunikace. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že partner není telepat a opravdu netuší co chci a na co myslím. Dokonce často ani naznačování se nemusí setkat s úspěchem, každý člověk je individuální jedinec a kolik je lidí, tolika způsoby lze náznak pochopit. Ano, někdy se partneři už znají a jsou tak sladění, že i z malých náznaků pochopí, ale takoví u mě vztahy většinou neřeší a popravdě ani letité páry, které znám, touto dovedností neoplývají.
Někdy se bojí člověk říct co by chtěl, nebo co by si přál, aby se neztrapnil. To je právě ta chyba. Pokud něco chceme, je to naší součástí a pokud se budeme za to stydět a tvářit se, že jsme jiní, náš partner bude vlastně milovat někoho úplně jiného než nás.
Co se vztahů s dětmi týká, je to vztah v lecčem stejný a v lecčem jiný. Sama mám dva počínající puberťáky a z té nejnádhernější a milované jsem se stala naprostou trapkou, která ničemu nerozumí. Jen v jejich letmých závanech slabé chvilky zahlédnu moje dva roztomilé prcky, kteří ještě chtějí obejmout.
Vztah s dětmi je, alespoň pro mne, vztah z kterého se nelze vyvázat. Nelze se s nimi rozvést a nelze je vymazat z mého života. Jednou odrostou a odstěhují se, ale už teď je mi jasné, že i potom vztah přetrvává a je to vztah, který musí přetrpět nemalá úskalí.
Za vztahy má cenu bojovat, za vztahy v kterých dokážeme být sami sebou a spokojení. A také je třeba si neplést lásku s vlastnictvím někoho. Láska je svobodná a dobrovolná.
A to jsou jen střípky z pozorování posledních dní.
