Mí-la ma-so nemele...

Takové malé nahlédnutí do první třídy, očima agilní matky.  Do první třídy jsem si vedla dítko již podruhé, připadala jsem si proto velmi protřele a zkušeně.

Jsem tvor od přírody celkem spavý a mohu -li si přispat o pět minut ráno déle, zlepší mi to náladu o několik levlů. Proto jsem zvolila základní školu  v blízkém dojezdu bydliště, kde nehrozí dopravní zácpa a půjde-li do tuhého, je dostupná i pěšky. Školné v rozumné výši, výuka angličtiny v dostatečném počtu hodin, 16 dětí ve třídě, individuální přístup, prostě mnula jsem si ruce, jak to všechno vyšlo.
Syn nastoupil s aktovkou přiměřeně ochotně, kamarády zhodnotil jakože fajn, paní učitelky se mu líbily, v jídelně dobře vaří, genetickou výbavu zajisté podědil skvělou, ideální stav.
Na konci prvního týdne  malé rozčarování, dostala jsem na víkendové promyšlení dotaz, zda není můj chlapec trošku neurotický, prý na vycházce křečovitě svírá ručku a odmítá sundat baťůžek ze zad...A hrome, kde se stala chyba? Mám jít hned v pondělí vrátit diplom, že více jak 6 let přehlížím jasnou diagnózu? Ne, stačilo zhluboka dýchat a neřešit, ono se to poddá (díky, že mám kamarády s nadhledem).
A poddalo se, přeci jen, 16 individualit ve třídě dalo zabrat oběma stranám, přivykli všichni. Paní učitelka během následných dnů hadí ocásky zvládla, děti přestaly být neurotické, rodiče také.
 Další oříšek má název genetická metoda čtení. Velmi pokrokové, dítě ze sebe nesouká slabiky, ale  rozkládá a skládá slovo po jednotlivých písmenkách, je to přirozené, jednoduché. Nemotají se do toho malá a psací písmenka, jen pěkně všechno tiskace, psaní čárek, obloučků atd. se nekoná.

Nic naplat, patřím do generace Husákových dětí, naše E-la mě-la má-mu, Mí-la mlela maso, my psali klikyháky do písanek,měli uvolněná zápěstí a troufám si říci, že jsme četli obstojně, i když nepokrokově. Starého psa novým kouskům nenaučíš, říkám si a nostalgicky otvírám svůj slabikář s Olou a mámou na titulku.
Synův slabikář se nazývá Marťánek a na přední straně má cosi, co potkat v noci, strachy si vyklepám zuby z čelisti.
 
 Coby dítě školou povinné jsem hrdě prohlašovala, že ze mě bude paní učitelka. Když si představím, že svoji domácí trpělivost a snahu něco vysvětlit, pomoci, naučit, bych měla šestnáctinásobit, nevím, nevím. Miluji učitele, že oni si svůj dětský sen splnili a z mých dětí i díky nim jistě jednou "něco" bude. A mimochodem, moc se těsím na červenec! :-)