Pozoruji život kolem sebe a zjišťuji, že já jsem se před listopadem měl lépe, než mé děti dnes. Měl jsem menší daně, více informací z médií, dostal jsem byt a bezúročnou novomanželskou půjčku. O tom se dnešním mladým může jenom zdát.
Začnu tím bytem, ale ono to není jenom byt. Předlistopadový režim, údajně zločinný, byty dával, dnešní režim, údajně demokratický byty bere. Když někdo udělá chybu a půjčí si, nebo mu proteče tisíc kubíků vody v bytě, jde do exekuce a o byt přijde.
S informacemi je to dnes horší, než před listopadem. To vycházelo Rudé právo a Mladá fronta, v obou denících se psalo zhruba to samé a o mnoha věcech tehdejší tisk mlčel. Měli jsme tehdy něco úžasného, vysílal Londýn, Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Joj to byly zprávy, akorát jsme to měli nadvakrát. Ráno v Ruďasovi a večer v zahraničním rozhlasovém vysílání. Někdy v roce 1988 tehdejší režim přestal rušit Svobodnou Evropu, a to jsem poprvé slyšel básně pana Kryla, to byl básník s velkým B.
Dnes máme tzv svobodný tisk, kdy tisk si svobodně tiskne, co chce a o mnoha věcech mlčí. Svobodná Evropa nevysílá, o Hlasu Ameriky raději nemluvím vůbec, proboha, co se to v Americe děje?
Televize mě uráží, takže se na ni nedívám. Jestliže je film 4x přerušený reklamou, je pro mě nesledovatelný. Ještě, že je internet, dá se něco najít, ale má to vůbec smysl?
K volbám jsme tehdy chodili povinně a vůbec nezáleželo na tom, co jsme hodili do "kastlíku". Volby byly jakési cvičení obyvatelstva v poslušnosti.
Dnes k volbám nemusíme chodit, ale pokud náhodou jdete, nezáleží vůbec na tom, koho volíte.
Zdravotnictví bylo dříve zdarma a na operace se nečekalo. Každé město mělo zubařskou pohotovost. Zkuste dnes večer jít k zubaři na pohotovost.
Plat jsem tehdy měl asi 3500 Kčs, měl jsem málo, nebyl jsem horník, nebyl jsem ve straně. Žena měla 2500 Kčs. Dali jsme dohromady čistého 6000. To odpovídá dnešním 36000 až 120000 kč, záleží na tom, podle čeho to přepočítáte.
Nebyli bezdomovci, nebyli nezaměstnaní, policie neodložila naprosto vše jako dnes, papaláši nekradli. Byli jsme strojírenská velmoc, měli jsme cukrovary a perfektní zemědělství, potraviny byly kvalitní. Dnes v samoobsluhách koupíte špekáčky, které se nedají opékat, do masa je napumpovaná voda.
Z Evropy se k nám hromadně svážejí ojetá auta, na která si můžete vzít výhodný 20-ti procentní úvěr. No nekupte to. Exekutor čeká za dveřmi.
Továrny již nekouří z komínů, nemůžeme chřtány kapitalistů zalít mírovou ocelí, jak bylo vidět v krásném filmu natočeném podle Bohumila Hrabala, zato všude, kam se podíváte jsou banky. Půjčte si, půjčte si, půjčte si, dáme vám na tři roky fix. Exekutor čeká za dveřmi.
Měl jsem se lépe než mé děti. Jako mladý jsem žil v bipolárním světě, byla politická konkurence. Dnes není. Je to vidět.
Smyslem tohoto blogu není vzpomínat, na to, co bylo. Čo bolo, to bolo, jak říkal major Terazky. Rád bych Vás vyprovokoval k zamyšlení, co máme dnes? Kam spějeme? Na tuto otázku se dá odpovědět jedině tak, když si uvědomíme, odkud jsme vyšli. Pak podle trajektorie se dá určit,kam spějeme. Z gulášového socializmu se přesouváme přes gulášovou kleptokracii a přes gulášové zničení státu do negulášových pekel. Nebo to vidíte jinak?
