Volební víkend je za námi a silné emoce pomalu opadávají. Kdo slavil, už se nesjpíš vyspal z kocoviny, kdo plakal, osušil slzy. Prý letos na celé čáře vyhrála demokracie, samozřejmě nad lží a nenávistí. Nebo ne?
Pojďme si shrnout fakta. Z toho, co nám servírují média a sociální bubliny, v nichž se všichni pohybujeme, volby do Sněmovny skutečně vyhrála prodemokratická opozice, která konečně sesadí nejhoršího premiéra všech dob a s ním i jeho vládu hrůzy. Skutečnost je však taková, že nás před Andrejem Babišem nezachránili hrdinní opoziční bojovníci, ale mechanismy stávajícího volebního systému a roztříštěnost „vlastenecké" fronty.
Když se navíc podíváte na tvrdá čísla, zjistíte, že součet hlasů, které dohromady získaly „strany zla“ (rozuměj silně národovecká či populistická politická uskupení a nereformovatelní komunisty) je prakticky stejný, jaký oslavují vítězní světlonoši.
V praxi to znamená, že je naše společnost rozdělená skoro na dvě totožné poloviny, z nichž jedna jásá nad porážkou té druhé. Hlasitě, bez skrupulí a cti projevené poraženým.
Strany, které v předvolební kampani použily slovo „demokracie“ jako křižácký prapor, tak pouze opakují odvěký scénář volebních triumfů: kdo nejde s nimi, jde proti nim a zaslouží si pohrdání. Možná jde o příliš příkré zhodnocení situace, ale sáhněme si do svědomí.
Kdy naposledy jste byli svědky debaty lidí z těchto dvou odlišných táborů, která by se nezvrhla v hádku a osobní útoky (v tom lepším případě jen slovní)? Kdy naposledy jste si argumenty toho druhého tábora vyslechli sami a vážně se nad nimi zamysleli?
Nakonec totiž nezáleží na tom, která skupina má zrovna nálepku těch zlých a která proti nim představuje správňáckou opozici. Bez snahy o empatii a kompromis zůstaneme rozdělenou zemí, co se radostně vrhá z bláta do louže.
„Připomíná mi to začátky Nečasovy vlády, kdy po volbách liberální elity chrochtaly blahem stejně jako teď. Přitom tragické výkony téhle pravostředové vlády a její skandály vynesly na výsluní populistickou kliku v čele se Zemanem, Babišem a Okamurou," řekl mi včera u piva kamarád, co naši zemi dlouhodobě zastupuje v zahraničí.
Právě v zahraničí přitom berou transformaci naší země po roce 1989 jako skvělý příklad úspěšné demokratické tranzice. Doslova „success story“, vyprávěl. A měl pravdu. Za posledních 30 let jsme se životní úrovní i dalšími faktory výrazně přiblížili západoevropským sousedům a pokud budeme jen trochu chtít, máme světu co nabídnout.
Zároveň jsme se ale naučili tak zarputile bít za svou pravdu, že přehlížíme, jak subjektivní vlastně je.
Příkopy, které se nám tím mezi sebou podařilo vyhloubit, budeme zasypávat generace, ale pokud má naše země prosperovat, jak před volbami všichni slibovali, je potřeba začít. Svět na nás totiž nepočká, poběží si vesele dál a my buď zůstaneme rozhádaní a dřív nebo později se ocitneme na jeho okraji nebo se zařadíme do proudu úspěšných.
Zkusme tedy víc poslouchat než mluvit. Hledejme co nejvíc společného s těmi, kdo s námi na první pohled nic společného nemají. A přestaňme tleskat vítězům, co plivou na poražené.
Rozdělenou společnost nestmelí žádný osvícený politik, je to na každém z nás.
