Ukrajina a česká náruč

Už 19 dní jsme svědky toho, jak Ukrajinci brání svou zemi. Ještě před začátkem války přitom naprostá většina expertů tvrdila, že se ukrajinská armáda neudrží déle než týden. A co my?

Do boje o vlast se totiž nepustila jen armáda, ale celý ukrajinský národ. Všichni se zapojili tak, jak dokážou: kdo uměl aspoň trochu zacházet se zbraní, šel si ji vyzvednout, ostatní podomácku vyrábí Molotovovy koktejly nebo pečou chleba a pomáhají tak zásobovat ukrajinskou armádu.Téměř celá společnost se sjednotila, aby porazila útočníka.

Přesto, že se v současné době odehrávají boje především na východní, jižní, severní a střední Ukrajině, tedy v oblastech, kde se mluví převážně rusky, lidé se zde za Rusy nepovažují. Jsou Ukrajinci a nespokojí se s tím, že nějací geopoliticky mocnější hráči mohou překreslit hranice bez jejich souhlasu.

Na západní Ukrajinu pak z oblastí nejvíc zasažených válkou prchá spousta žen s dětmi, o které se starají místní. Jde o fascinující vlnu solidarity, které jsme se v Česku přiblížili snad jen v roce 2002, když téměř celou republiku postihly povodně. Tehdy jsme také vykupovali drogerie i balenou vodu a nosili je na sběrná místa, protože jsme věděli, že ji jiní potřebují víc.

Pomoc ale nepřichází jen z Ukrajiny, zapojil se celý svět. Do sousedních států proudí statisíce uprchlíků, převážně žen s dětmi. Opačným směrem pak směřuje humanitární pomoc, ať už finanční nebo materiální.

Mám velkou radost, že ani Česká republika nezůstává v tomto ohledu pozadu, právě naopak - většina české společnosti si zjevně uvědomuje, že pokud nepomůžeme Ukrajině teď, příště můžeme být na řadě sami. Nebylo by to poprvé…

U mě osobně se pak k přirozené solidaritě přidává i skutečnost, že pocházím z rodiny Volyňských Čechů a na území Ukrajiny jsem se narodil, takže k ní mám dodnes silnou vazbu. Zatím jsem pomohl s logistikou přesídlení do Česka pěti rodinám a několika ženám, které prchaly před válkou opravdu jen s jednou jedinou taškou, protože si nestihly zabalit ani náhradní oblečení.

Vím, že z mé strany nejde o žádný heroický výkon, i tak mě ale na srdci zahřál vděk, který měly v očích za to, že jim naše země pomohla. Jako každý příběh má však i tenhle svou odvrácenou stranu, která mě v posledních dnech čím dál tím víc trápí.

Až příliš otevřená náruč?

Během prvních dnů války ukazovali v České televizi rodiny, které sem z válkou ničené Ukrajiny přichází. Jednalo se o obyvatele Podkarpatí, z nichž jedna žena v reportáži pronesla „Prcháme, protože prý je tam válka.“ V tu chvíli mě to strašně rozlítilo, protože ve stejnou dobu běžely internetem záběry rozbombardovaných domů z válečných zón a bylo jasné, že už se do nich lidé nebudou moci vrátit.

Předevčírem pak jel můj bratr překládat do asistenčního centra pro uprchlíky v Kongresovém centru a když se vrátil, měl stejně jako já velmi rozporuplné pocity. Jak se totiž ukázalo, půlka lidí, kteří se tehdy v centru registrovali, pocházeli právě z Podkarpatí, kde se vůbec nebojuje. Dokonce tam nezní ani sirény, které se spouští při raketovém útoku. Proč sem tedy přijeli?

Smutně to ilustruje následující zážitek. Jedná paní se prý v centru ptala, kolik peněz bude dostávat v rámci sociální pomoci.Když se dozvěděla, že 3 až 5 tisíc korun, opáčila „Co je tohle za peníze?“ a dotázala se, jestli by tedy radši nemohla jet do Německa? Její reakce si všimla žena za ní, která přijela z Kyjeva, a okamžitě se na ni rozkřičela, proč vůbec opouštěla zemi a ať se vrátí zpět!

Ve frontě nicméně nechyběli ani dva dvoumetroví statní muži, kteří tím pádem nelegálně překročili hranice a místo pokory se s despektem chovali k příslušníkům cizinecké policie.

A teď si představte, že hned vedle stojí ženy s dětmi prchající ze zdevastovaných měst, které s mobily v ruce a slzami v očích neustále kontrolují zpravodajství. Jsou tu ale i zkušenosti z druhé strany barikády, třeba páru překladatelů z Ruska.

Muž začal vysvětlovat, že se snaží šířit nezávislé informace, což bylo před pár lety důvodem k jeho zadržení na jedné z demonstrací. Z Ruska tak nakonec musel utéct s tím, že vlastně neví, co jiného dělat, aby se v jeho zemi konečně změnil režim. Když se bratr zeptal té druhé překladatelky, odkud je, rozbrečela se se slovy „Stydím se říct název země, kde jsem se narodila, omlouvám se.“

Na pomocnou ruku se neplive

Přemýšlím, jak se s tím mám vyrovnat. Vždyť právě tyhle příběhy povedou v nedaleké budoucnosti k tomu, že solidarita české společnosti narazí na své hranice. Jsem si dokonce jistý, že se toho budou někteří politici snažit využít k tomu, aby v lidech vůči uprchlíkům rozdmýchali nenávist.

Aby bylo jasno, nechci nijak znevažovat strach z války, který jistě panuje i u obyvatel těch částí Ukrajiny, kam ještě zcela nedolehla. Ale přiznejme si to narovinu, kapacity (nejen) naší země přijímat uprchlíky jsou omezené a když nyní vyčerpáme zdroje na ty, kdo pomoc zas tak urgentně nepotřebují, nedostane se jí už těm, pro něž je otázkou přežití. Co tedy s tím?

Je zřejmé, že český stát zvolil špatnou strategii, jak uprchlíky přijímat. Na druhé straně vláda ani nemohla jednat jinak, když se v prvních dnech zdálo, že bude do týdne hotovo a žádná území, kterých by se válka netýkala, jednoduše nebudou. Nemá proto smysl plakat nad rozlitým mlékem, ale ani zavírat před současnou situací oči - musí se začít okamžitě řešit.

Jestli totiž náš stát bude plýtvat prostředky na Ukrajince, kteří pomoc nepotřebují, nedostane se pomoci lidem, pro něž je zásadní.

Aktuálně nám také chybí strategie, jak nově příchozí začleňovat do společnosti. Statisíce běženců bez práce a alespoň snahy naučit se česky tady pobývat nemohou. Na místě je tedy regulovat samotný systém a motivovat zaměstnavatele, aby pro uprchlíky (v první řadě Ukrajinky) vytvořili pracovní místa.

Co se týče nás, běžných obyvatel, je na čase si uvědomit, že je válka. A válka není černobílá. Společnost není černobílá. I v té naší jsou lidé, kteří státní pomoc zneužívají, ať už na úrovni dávek nebo dotací. A tak když potkáte Ukrajince, jednejte s ním, prosím, s respektem. Uprchlíci z válečných oblastí opravdu nemůžou za to, že se někteří jejich spoluobčané snaží obejít systém.

Pro každého v této zemi nicméně platí stejné zákony a pravidla, které je nezbytné dodržovat bez ohledu na státní příslušnost. Pokud tedy ze strany některého z běženců narazíte na neuctivé chování nebo dokonce despekt, zdůrazněte mu, že takhle to nepůjde.

Protože kdo není ochotný přijmout pomoc s pokorou a škodí tomu, kdo mu ji nabídl, zaslouží si jediné: kufr, nádraží a domů.