Třaskavý příběh o Ukrajině

Aktuální dění kolem Ukrajiny právem vzbuzuje emoce. V Česku o to silnější, že je nám její příběh povědomý. Vždyť jak by nás mohl nechat chladnými souboj malé země s velkým ruským medvědem, který jsme kdysi sami prožili?

Za každým takovým příběhem jsou však fakta, na která by se nemělo zapomínat, jinak hrozí, že ho svět prožije znovu - možná v jiné zemi, době nebo situaci, ale stále podle stejného scénáře. Už téměř dva měsíce posloucháme hrozby, že na východních hranicích Evropské unie vypukne co nevidět válka.

Nejdřív to vypadalo na válku o Donbas, pak o jihovýchodní část Ukrajiny, Ukrajinu na levém břehu Dněpru a teď se zdá, že konflikt spolkne Ukrajinu celou. O co v něm vlastně jde?

Putin na nervy

Rusko se snaží upevnit svůj regionální vliv. Nejde přitom o nic nového pod sluncem, stačí se podívat na události v Bělorusku. Poté, co tam „poslední evropský diktátor“ Lukašenko prohrál volby, místo sklopených uší se rozhodl požádat Rusko o pomoc. Putin jeho prosby samozřejmě vyslyšel, čímž si Lukašenka i s celým Běloruskem omotal kolem prstu.

Podobnou zkušeností prošel i Kazachstán, kde bývalý prezident Nursultan Nazarbajev přišel o většinu svého vlivu během krvavých událostí posledních měsíců. Jeho nástupce Tokajev byl v tomto ohledu napřed, a tak rovnou požádal o vojenskou pomoc Rusko. Velký medvěd si díky tomu rychle podmanil další stát bývalého Sovětského svazu, který do té doby vystupoval nezávisle a byl tak Putinovi trnem v oku.

Vedle personálních hrátek se pak Rusko dlouhodobě snaží zajistit si energetickou soběstačnost bez nutnosti využívat ukrajinské plynovody. Z tohoto důvodu byl postaven plynovod Nord Stream 2, jehož spuštění však Západ usilovně brání.

USA & spol. si totiž až po výstavbě plynovodu uvědomili, že jeho zprovozněním začnou být Ukrajina, Polsko, ale i Slovensko silně vydíratelné ruským plynem. Proč jim prozření trvalo tak dlouho, netuším.

V neposlední řadě trápí Rusko klesající obliba současné politické garnitury čelící rozladění národa, který začíná mít hlouběji do kapsy.

Stejný problém byl na stole už v letech 2012 - 2013 a podle mě se i proto Rusko tehdy rozhodlo sebrat Ukrajině Krym, což ruská populace kvitovala s povděkem a nadšením. Nyní jsme svědky obdobného procesu, kdy chce Rusko obsazením dalších území zlepšit vlastní vnitropolitickou situaci. Když se k tomu všemu přidá ambice Ukrajiny vstoupit do NATO, nemůže se Putinovi nikdo divit, že ztrácí nervy.

A co na to strýček Sam?

Americký prezident - a k mému překvapení i britský premiér - se snaží říct Rusku NE. To je rozhodně obrat k lepšímu, protože když podobný kousek předvedlo Rusko v roce 2014 s krádeží Krymu, nezmohly se USA ani ostatní západní země prakticky na nic (nepočítáme-li ekonomické sankce, které ale není problém obejít.)

Prezident Biden oproti tomu pochopil, že bojovat s Ruskem se dá jen ruskými zbraněmi, a tak pouští do medií zprávy z depeší, aby si Putin nebyl jistý, co všechno Američané vědí a jak bude tím pádem Ukrajina připravená na útok. Potíž je v tom, že vedle Ukrajiny trpí už teď celým konfliktem nejvíc Západ, včetně členských států Evropské unie.

Prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj minulý týden prohlásil, že kvůli současnému napětí přichází ukrajinská ekonomika každý měsíc v přepočtu o cca 50 miliard Kč.

Ekonomickou devastaci tak může Rusko použít jako jeden z nástrojů, jak si Ukrajinu definitivně podmanit: prostě ji vžene do náruče jejího východního partnera podle variance na slavnou poučku „oslab a panuj“.

Naopak problematické může být pro Rusko vyzbrojování ukrajinské armády západními zeměmi, protože v takovém případě visí nad celým konfliktem hrozba ztráty spousty životů na obou stranách. Putin by tím riskoval, že u svého národa vyvolá negativní vzpomínky na účast ruských vojsk v Afghánistánu, která skončila tragicky.

Zeptejte se jakéhokoliv staršího Rusa a řekne vám, že „Afgán“ patří k velmi temným stránkám ruské historie a pravděpodobně byl dokonce jednou z příčin rozpadu Sovětského svazu.

I proto je zjevně Putin s větší ofenzívou opatrný. Může se sice zdát, že uznáním nezávislosti tzv. Donbaských republik, kam dnes v noci nařídil přesunout vojska, znamená v tomto smyslu riskantní zvrat, opak je ale pravdou. Obě republiky byly na Ukrajině de facto nezávislé už předtím, dokonce zde byly přítomné i jednotky ruské armády. Teď už ale přestávají platit Minské dohody z roku 2014, které ale byly de facto přežité už o tři roky později a zbyl z nich tak jen cár papíru.

Výsledkem je, že Německo a Francie zde ztrácí svůj poslední vliv a Rusko bude jednat jen s USA.

Důsledky uznání nezávislosti Donbaských republik

Mezinárodní společenství tyto nové státy nicméně určitě neuzná a bude nadále trvat na zachování celistvosti Ukrajiny, z pragmatických důvodů. Protože co se týče separatistických států, jejichž svrchovanost nebyla uznána mezinárodně, nenajdete dnes ve světě jediný, který by ekonomicky prosperoval. Naopak jde většinou spíš o státy živořící, stačí se podívat třeba na Podněstří, Severní Osetii nebo Severní Kypr.

Jakýkoli oficiální vstup vojsk na území Ukrajiny bude také považován za porušení mezinárodních práv, proto Západ v nejbližší době stoprocentně uvalí na Rusko sankce.

Domnívám se, že v této situaci se Vladimir Vladimirovič může rozloučit s Nord Streamem 2 a téměř 250 miliardami korun, které do něj investoval.

Nemluvě o tom, že ruský rubl vlivem včerejších událostí dál padá a stejně tak ruský akciový trh…

Pro Ukrajinu na druhé straně může být uznání nezávislostí republik výhodné, neboť už nebude muset platit důchody ani sociální dávky jejich obyvatelům. O to vše se nově postará Rusko. Ukrajinská vláda pak může navíc žádat Západ o finanční pomoc s dalšími reformami své ekonomiky.

Ukrajina jako sud střelného prachu

Uznání Donbaských republik a vyslání ruské armády na jejich území je však velmi pravděpodobně jen prvním krokem v Putinově strategii. Jaké budou ty další, můžeme jen spekulovat:

• Putin prokáže, že je svým způsobem génius a dokáže Ukrajinu zcela zničit ekonomicky. Tím rozdělí Západ a dosáhne schválení Nord Stream 2. Výsledkem bude Sovětský svaz model 2.0.
• Putin si na začátku myslel, že se mu díky Ukrajině podaří rozdělit EU a Západ, což ale nevyšlo a teď je zahnán do kouta. Bohužel pro nás všechny, medvěd zahnaný do kouta vždy volí útok, aniž by bral ohled na svou další existenci.
• Putin se zbláznil a už mu jde jen o to, zapsat se do učebnic dějepisu. Útok na Ukrajinu byl tím pádem plánován od začátku a teď hraje malý velký muž vabank, což by znamenalo, že nás čeká největší ozbrojený konflikt od II. světové války, z něhož se budeme vzpamatovávat ještě několik let. 

Ať už následující dny, týdny a měsíce ukážou na kteroukoliv z nastíněných variant, jedno je jasné. Ukrajina je teď jako sud střelného prachu – stačí vystřelit a čeká nás exploze, kterou už nebude možné zastavit. Modlím se proto za klid zbraní.