Rozprodávat stát už je zase módní: musí to ale být ten náš?

Ve světle korupční kauzy na pražské radnici, která v těchto dnech ovládá mediální prostor, zapadla jedna nenápadná bombička. Pravice v čele s Pekarovou Adamovou dostala po třiceti letech opět chuť na rozprodání státního majetku.

Možná, že to při současném rychlém zadlužování České republiky zní jako rozumný nápad (každá koruna do rozpočtu se přece hodí!), ale jen na první pohled. Tohle zdánlivě jednoduché řešení, jak alespoň částečně umořit státní dluh, má totiž jedno velké ALE.

Machiavelli i každý soudný politolog vám řeknou, že stát nesmí nikdy přijít o kontrolu nad klíčovou infrastrukturou. Dvojnásob to platí v dnešní době, kdy procházíme energetickou krizí a stát de facto nemá prostředky, jak ceny elektřiny, plynu nebo pohonných hmot regulovat. ČEZ je sice většinově ovládán státem, ale protože se část akcií obchoduje na burze, ztratila Česká republika možnost tomuhle hybridnímu podniku cokoliv nařizovat. Nakonec zkuste si vzpomenout, kolikrát už jste někde v novinách zahlédli polemiku o tom, zda opravdu stát ovládá ČEZ nebo spíš ČEZ ovládá stát…

Hezky to ilustruje následující příklad z nedávné doby. Přibližně před měsícem se ve veřejném prostoru objevila zpráva, že se RWE chystá prodat svých 6 zásobníků plynu. Přesto, že bych v takové chvíli očekával (a jistě ne sám), že se ČEZ nebo nějaký jiný státní podnik přihlásí do soutěže jako první, aby zvýšil energetickou bezpečnost země, Česká republika se této soutěže nakonec vůbec nezúčastní! Možná si říkáte - a média to tak bohužel často prezentují - že plyn nepotřebujeme a obejdeme se bez něj.

Skutečnost je však taková, že se bez plynu naše země neobejde, a i kdyby nám Rusko zavřelo kohoutky, budeme ho nejspíš muset dovážet třeba ve zkapalněné podobě přes LNG terminály, takže plynové zásobníky zůstanou nezbytné.

Best in Covid, Best in jak jednoduše zkrachovat

Teď ale hrozí, že zásobníky koupí v horším případě ruský Gazprom nebo nějaké německé či maďarské firmy s vazbami na Rusko. Jediným zájemcem z české strany je Energetický a průmyslový holding Daniela Křetinského, který v posledních letech buduje docela zajímavé energetické impérium. Možná budeme za 30 let překvapení, až zjistíme, že je mocnější než polostátní ČEZ.

Nemluvě o tom, že ačkoliv z úst politiků neustále slyšíme, jak je nutné zajistit bezpečnost energetických dodávek, kterou nyní válka na Ukrajině významně ohrožuje, odmítne pak naše politická reprezentace udělat krok, který by pro Českou republiku energetickou bezpečnost skutečně zajistil.

Zatímco tedy jinde ve světě pochopili, že energetická infrastruktura musí právě kvůli přímému vlivu na cenovou politiku, bezpečnosti dodávek, rozšiřování soustav nebo rozvoji zůstat v rukou stát, jde Česká republika přesně opačným směrem. Po tom, co jsme byli „Best in Covid“, se tak nyní řítíme k „Best in bankrotování domácností a krachování průmyslu“.  

Tím bych uzavřel téma energetiky a vrátil se zpět k paní Pekarové, která navrhuje rozprodat majetek našeho státu. V první řadě by mělo jít o prodej budov, jež stát nevyužívá. Je to zvláštní paradox, protože právě stát má zároveň naprostý nedostatek kanceláří i bytů a města a ministerstva usilovně pracují na tom, aby si tyto prostory zajistila.

Proč ale pro tento účel využít státní, údajně nepotřebné budovy, které navíc můžete rekonstruovat na energeticky úsporné, když je tu možnost nové výstavby? Je to sice dražší a méně efektivní cesta, zato ale nabízí spoustu prostoru k čachrování s pozemky a stavebními povoleními. Jinak řečeno, spoustu prostoru pro korupci.

Chápu, že i z tohoto důvodu je rozprodávat stát zase módní: musí to ale být ten náš?