Stále dražší máslo už nepřekvapí, v poslední době ale rostou ceny všeho. Kávy i cukru, elektroniky, stavebních materiálů. Jestli to takhle půjde dál, budeme v Čechách zanedlouho okusovat kořínky a zírat tak akorát do zdi. Holé.
Že je to až příliš katastrofický scénář? Dobře, možná trošku přeháním, abych vás vyděsil. Pokud totiž trend zdražování nezastavíme, stane se tenhle smutný obraz realitou. Čísla hovoří jasně: meziroční nárůst cen se pohybuje v průměru kolem 10 %, u některých stavebních materiálů jde dokonce o závratných 200 %. Možná si řeknete, že vás zrovna stavební materiály nezajímají, pokud ale nejste šťastnými vlastníky bytu nebo domu, projeví se zdražování téhle komodity i na vaší peněžence.
Právě kvůli rostoucím cenám stavebních materiálů se totiž neustále zvyšují náklady na pořízení nemovitosti i nájemní bydlení. To víte, developer je taky jen člověk a když už investuje do výstavby nového bytového domu, musí pak na prodeji bytů něco vydělat. A čím větší vstupní investice, tím vyšší cena. Trh s nemovitostmi je tak prakticky rozebraný, protože kdo už nějakou má, radši si ji drží, a poptávka po bydlení výrazně přesahuje nabídku. Výsledek?
Podle aktuální studie společnosti Deloitte vás koupě nového bytu v Česku vyjde na 12,2 průměrného hrubého ročního platu. To znamená víc než 12 let spoření, pokud byste tedy po tu dobu neutráceli za vůbec nic jiného – vodu, jídlo, střechu nad hlavou.
Co se týče nájemního bydlení, náklady na něj klesly kvůli odlivu turistů pouze během pandemie, jinak samozřejmě vykazují obdobný rostoucí trend.
Strašák jménem globalizace
Dost ale lamentování, tím se na situaci nic nezmění. Jak z ní tedy ven? Nejdřív je potřeba zjistit, co k obludnému zdražování vede (ano, ještě chvilku vás budu napínat). Tím důvodem je...globalizace.
Jde samozřejmě o velké zjednodušení, právě globalizační procesy nicméně pomohly k nebývalému rozvoji celosvětového obchodu, takže můžete posnídat avokádo z Guatemaly, zapít ho brazilskou kávou, a to vše v roztomilém pyžamu až z daleké Číny. Stačí si jen vzpomenout a nejpozději do dvou týdnů u vás doma přistane objednávka z kteréhokoliv místa na Zemi. Skvělá věc, že? Jenže tahle naše rozmařilost má i svou stinnou stránku.
Podle statistik OSN dnes 80 % veškerého světového obchodu probíhá po vodě, většinou pomocí kontejnerů. Každý rok tak přístavy zpracují okolo 800 milionů kontejnerů a protože se nakupuje pořád víc, tohle číslo neustále stoupá. Jen za posledních 20 let vzrostl počet kontejnerů v mezinárodním obchodu třikrát.
Současně s tím však vzrostly i ceny vodní přepravy: za uplynulý rok o 350 %, u některých populárních tras i o 500 %. Jednou z nich je třeba trasa Čína – USA, kde se cena přepravy za poslední měsíc zdvojnásobila, což se zase odráží na vyšších cenách kávy, rýže, cukru a dalších komodit. Dlouhá zdržení lodí v přístavech pak vedou k narušení celých výrobních řetězců, což se projevuje na ceně vstupních surovin a tím pádem i finálních produktů.
Když to zrekapituluji, zdražování všeho a všude má v kontextu vývoje mezinárodního obchodu především následující příčiny:
Za normálních okolností funguje mezinárodní obchod tak, že se loď naloží zbožím v Číně, která ho odveze například Hamburku. Tam se zboží vyloží a vymění za produkty ze států Evropské unie, s nimiž loď pluje zase zpátky do Číny. Pandemie COVID-19 však jeden směr zablokovala.
Zatímco Čína se z krize dostala poměrně rychle a export obnovila, v Hamburku najednou lodě neměly co nakládat. Než aby čekaly měsíce na dodání zboží, otočily se a pluly zpátky do Číny s prázdnou.
Má to samozřejmě i své ekonomické opodstatnění, cena přepravy zboží z Číny do USA nebo EU je 6krát dražší než opačným směrem. Proto než aby čínské lodě čekaly v zahraničních přístavech, dokud se je nepodaří znovu naložit, a mezitím přicházely o zisk, vracely se zpět do vlasti poloprázdné - a bez kontejnerů, které se zbožím putovaly do cílových destinací. Logickým důsledkem pak byl nedostatek kontejnerů v Číně.
Na místě je otázka, proč se nedaly pořídit další kontejnery, když se jich stejně 95 % v Číně vyrobí. No, ani čínský bratr nemá neomezené možnosti. Loni v září dosáhla výroba kontejnerů svého vrcholu 300 tisíc kusů za měsíc, což ale na pokrytí poptávky ani zdaleka nestačí. Západ se totiž kvůli dlouhému lockdownu aktuálně usilovně snaží obnovit průmyslovou výrobu a je proto odhodlaný kupovat mnohem více čínského zboží než před krizí. Jen v prvním čtvrtletí tohoto roku se tak objem čínského export zvětšil o závratných 49 %.
Zvýšit produkci kontejnerů navíc není možné ani kvůli vysoké ceně oceli, která vzrostla o 200 % (viz tento graf), takže jsou kontejnery příliš drahé a jejich výroba se obchodníkům jednoduše nevyplatí.
- Havárie lodě v Suezském průplavu
V březnu to vypadalo, že se situace pomalu zlepšuje a přední ekonomové prorokovali, že ke stabilizaci dojde nejpozději v druhém čtvrtletí tohoto roku. Jak už to tak někdy bývá, stal se pravý opak. 23. března uvízla v Suezském průplavu, který zajišťuje až třetinu světového obchodu, obrovská nákladní loď.
Více než 350 nákladních lodí, které běžně využívají tuto cestu, tak muselo zvolit náhradní trasu okolo Afriky, čímž došlo k velkému časovému skluzu, případně zamířit do evropských přístavů, což zase způsobilo nedostatek lodí v Číně, kde na naložení čekalo nové zboží. Loď Evergreen se podařilo uvolnit až po 6 dnech a světová ekonomika kvůli tomu přišla v přepočtu o 2,2 bilionů korun (jen pro zajímavost, tahle částka odpovídá státnímu rozpočtu Rakouska).
- COVID v klíčových čínských přístavech
Kvůli nulové toleranci COVID-19 byly během pandemie na několik dnů zavřené největší čínské přístavy Jen-tchien a Ningbo-Zhousan. Dodávky se tím pádem zdržely o několik týdnů a vzhledem k zavřeným terminálům muselo být zboží přesunuto jinam. Jen kvůli několikadennímu zavření terminálu Jen-Tchien došlo ke zpoždění dodávky dvakrát většího množství zboží než v případě nehody v Suezském průplavu.
- Narušení výrobních řetězců
Fronty v přístavech, nedostatek lodí a kontejnerů, rostoucí ceny přepravy: to vše narušuje výrobní řetězce a vede k deficitu určitých skupin zboží. Příklad?
Nedávno mi dva evangeličtí faráři říkali, že jim má v září vyjít kniha, vydavatel jim ale oznámil, že bude vytištěná s minimálně měsíčním zpožděním. Důvodem je nedostatek papíru způsobený omezeným množstvím dřeva na trhu, za což opět může vysoká cena přepravy.
Narušení výrobních řetězců se nicméně dotklo i dalších materiálů, třeba plastů - cena polyuretanu a polyetylenu vzrostla o téměř 50 %. Pokud jde o běžné spotřebitele, kombinací sucha a nedostatečné kapacity v přepravě vzrostly také světové ceny kávy, rýže a cukru.
Jak rychle se tenhle trend projeví na regálech naších obchodů, uvidíme. Už teď lze ale říct, že dříve či později vzrostou ceny všeho, co je napojeno na lodní přepravu. Nebude to samozřejmě hned, protože přechod ze světových cen na maloobchodní trvá relativně dlouho, ale nevyhneme se tomu. Ostatně před pár dny se v médiích objevila zpráva, že rostou ceny elektřiny, mouky a lidské práce, takže nás brzy čeká zdražení pečiva.
Krize jako příležitost
Dostáváme se k závěru, a tak se nejspíš ptáte, jak nadpis tohoto článku souvisí s jeho obsahem. Konečně vám odpovím. Celý proces zdražování totiž může být v duchu hesla „Nemáš na to? Vyrob si sám!“ skvělou příležitostí pro Českou republiku.
Nárůst cen zahraničního zboží pocítí nejtíživěji běžní spotřebitelé, což by měl být jasný impuls pro naše politiky, aby podpořili české podnikatele v místní produkci. Zboží vyrobené přímo u nás, které nebude muset cestovat přes půlku světa, bude pro domácí trh levnější a díky prodražení čínského zboží navíc konkurenceschopné i v ostatních zemích Evropské unie, kam většinu našeho zboží vyvážíme.
Krize může zároveň motivovat bohatší západní státy, aby některé své fabriky přesunuly zpět do Evropy nebo přímo do České republiky.
Neobejde se to však bez intervence naší vlády, která by se měla snažit přilákat k nám ty správné investice, abychom se konečně zbavili nálepky evropské „montovny“ a stali se výrobcem zboží s vysokou přidanou hodnotou.
A těžit ze současného stavu mohou i naši přepravci ve smyslu vybudování Hradem tolik propagované „Hedvábné stezky“, po níž bude část zboží přepravována místo lodí vlakem, samozřejmě přes Českou republiku.
Proto vyzývám všechny politické strany, aby začaly o zdražování přemýšlet trochu jiným prizmatem a místo volební kampaně založené na prodeji podceněných produktů udělaly vše proto, aby nám krize pomohla pořádně nakopnout českou ekonomiku.
Zdroje:
