Začátkem září jsem vyrazil na týdenní poznávací zájezd pod názvem „Národní parky Chorvatska“ pořádaný jednou českou cestovní kanceláři.
Chorvatsko jsem navštívil v minulosti již třikrát, ale bylo to ještě v době existence federativní Jugoslávie, v čase mého dětství. A tak bylo pro mně Chorvatsko do značné míry zemí nepoznanou.
Nechybělo moc a z mé účasti na zájezdu mohlo sejít. Když jsem jel vlakem z Ostravy do Brna, kde bylo nástupní místo autobusu respektive mikrobusu, již po třetí v tomto roce jsem byl svědkem nepříjemné události na železnici, poruchy lokomotivy. I když jsem měl rezervu dvě hodiny, vypadalo to podle slov vlakové průvodčí, že do Brna včas nedorazím. Oddychl jsem si až patnáct minut před odjezdem, když jsem vystoupil z náhradní vlakové soupravy na brněnském hlavním nádraží.
Následná noční cesta přes Rakousko, Slovinsko a vnitrozemí Chorvatska již probíhala klidně a bez problémů. Zajímavé bylo pozorovat teplotní skok mezi chorvatským vnitrozemím s ještě mírným středoevropským klimatem a klimaticky středomořskou Dalmácií. Před vjezdem do silničního tunelu na vnitrozemské straně ukazovaly dálniční teploměry hodnotu 9 oC, po vyjetí z tunelu na dalmátské straně horského hřebene bylo najednou příjemných 21 oC.
Zhruba hodinu poté jsme dorazili do klidného letoviska Tolo na jadranském pobřeží, kde jsme byli ubytováni po celou dobu zájezdu ubytování. I když jsem byl po cestě unaven, vydal jsem se na dlouhou procházku po relativně liduprázdného kopcovitého okolí. Při pohledu na nádherné moře ze mně rychle spadla únava i všechny nejrůznější splíny nalepené z posledních dnů života z domova. Příznivý dojem z Chorvatska byl jen trošku zkalen zjištěním, jak je zde strašně draho. Cena za nevelkou porci smaženého sýra se zeleninou činící v přepočtu na naše peníze 400Kč je opravdu velká jistě i pro nejdražší pražské restaurace. Poměrně vysoké finanční částky se platí i jako vstupné do všech národních parků.
Národní park Paklenica
První náš výlet směřoval do chorvatského pohoří Velebit, do národního parku Paklenica ležící poměrně blízko města Zadar, jen pár kilometrů od mořského pobřeží.
Jedná se v podstatě o úzkou soutěsku mezi dvěma vysokými skalními stěnami, které jsou rájem pro místní i zahraniční horolezce.
Náš první výlet zkomplikoval nevypočitatelný faktor cestování-počasí. Z nebe místy padaly doslova provazce vody a tak po několika hodinové túře jsme byli skrz na skrz promočeni, na což nejvíce doplatil drahý foťák kolegy, který vypověděl službu.
Nicméně i přes nepřízeň počasí jsme dosáhli cíle cesty, jeskyně Manita Peč známé z jednoho z filmů cyklu o indiánském náčelníkovi Vinnetuovi. Naše čtveřice výletníků tam byla skoro sama. Jinak frekventovaná turistická trasa byla díky dešti téměř bez lidí.
Národní park Kornati
Druhý výlet byl výletem lodním. Jeho cílem byla plavba mezi ostrovy a ostrůvky souostroví Kornati, které díky nepřítomnosti zdrojů sladké vody jsou velice chudé na rostlinnou vegetaci.
Sluníčko sice po většinu dne krásně svítilo, přesto jsem však nelitoval, že jsem si sebou vzal teplé oblečení. Vítr na lodi byl totiž tak silný, že někteří výletníci si dávali na hlavu i kapuce od bund a mořské vlny se na některých místech přelily několikrát i na palubu výletní lodi.
Ale i tak byl výlet krásným zážitkem. Zvláště pak pohledy na různobarevné moře a vnímání jeho nekonečnosti. Součástí výletů na ostrovy jsou i zastávky na některých ostrovech s možností koupání, výstupu na vyhlídkové body a oběd, který je v ceně výletu.
Národní park Krka
Třetí výlet směřoval do národního parku řeky Krka. Návštěvnickým jádrem parku je naučná stezka vedoucí skrz systém vodního toku větvícího se do podoby řady potůčků, kaskád, tůní a vodopádu hledající si cestu nedotčenou bujnou pralesní vegetací.
Mé první dojmy byly opravdu úchvatné při pohledu na přirozené přírodní scenérie plné bujícího života. Až později, kdy lidí přibylo byly trošku zakaleny procesími turistů na stezce a dole u vodopádu, kde je možné v omezeném úseku možnost koupání v řece.
Vodopády na řece Krka jsou nejen zajímavé z přírodního hlediska, ale jsou i místem kde po Niagarských vodopádech byla podle návrhu Nikoly Tesly vybudována druhá vodní elektrárna na světě.
Město Šibenik
Jen několik kilometrů od národního parku leží při ústí řeky Krka do moře město Šibenik. Jeho dominantou jsou dvě středověké pevnosti a hlavně katedrála svatého Jakuba z 15.století postavená kousek od nábřeží.
Jako milovník sakrálních staveb jsem neváhal obětovat peníze za vstupné a rozhodl se tuto goticko-renesanční stavbu navštívit. Zvlášť silně na mně svým výrazně duchovním vlivem zapůsobila nejcennější část stavby, kterou je křtitelnice vyzdobená umělcem Giorgio da Sebenicem (Chorvaty nazývaným Jurajem Dalmatincem). Opět jsem se v životě přesvědčil, jak umělecké dílo které je vyjádřením určitého kosmického respektive posvátného řádu vyzařuje svůj vnímatelný vliv do okolního prostoru.
Plitvická jezera a vodopády
Po dni volna věnovaném koupání v moři a relaxaci jsme zamířili domů. Během zpáteční cesty nás čekala ještě jedna pětihodinová zastávka v nejznámějším chorvatském národním parku Plitvice.
Dojem z Plitvic byl „Krka na druhou“. Park je tak rozsáhlý, že v jednom dni jej projít nelze. Tvoří jej několik jezer s průzračnou vodou plnou ryb, malé a velké vodopády a řada druhů rostlin a živočichů. Je třeba jen opět počítat s velkými davy lidí.
Závěr
Odpoledne jsme nasedli opět do mikrobusu a začali se opět vracet zpět do České republiky. První čeho jsem si všiml po překročení hranic ČR byl novinový titulek na benzinové pumpě : „Tomu, kdo si nespoří na důchod, hrozí chudoba“. Uviděl jsem v něm symbol naší každodenní české reality. I když se všude píše o tom jak skvěle se u nás žije, jak se naší ekonomice daří, ve skutečnosti žijeme v atmosféře neustále šířených obav a strachů z budoucnosti.
I proto je dobré pokud je možnost alespoň jednou ročně zamířit někde k moři či do hor, kde se člověk přece jen dostane do jiného vlivu, kde je poněkud vzdálen od každodenních starostí a problémů.
