Islám vzniklý v 7.století se stal v pořadí třetím velkým a posledním monoteistickým náboženstvím vzešlým z abrahámovské tradice.
Na rozdíl od judaismu, rozšířeném pouze mezi židy a křesťanství, které u kterého trvalo 300 let než se výrazně prosadilo, islámu stačilo jen pár desítek let než se stalo významnou a globální silou tehdejšího světa. V průběhu 7.stol. muslimští Arabové dobyli celou perskou říši a na východě pronikli až do západní Číny a k hranicím Indie. Na západě se jím sice nepodařilo dobýt Konstantinopol, nicméně ovládli rozsáhlá území byzantské říše: Sýrii, Palestinu a celou severní Afriku. Stáli tak před poprvé před branami Evropy.
První střet islámu s křesťanskou Evropou
První víceméně loupeživé nájezdy Arabů na Evropu směřovaly na Řecko, Sicílii a Itálii, tedy do oblastí kde i dnes míří uprchlická vlna z blízkého východu.
V roce 711 se přeplavila relativně malý počet arabských bojovníků ze severní Afriky do Španělska. Během tří let vyvrátila křesťanskou říši Vizigótu a dobyli téměř celý pyrenejský poloostrov.
Arabská invaze pokračovala dál přes Pyreneje na sever do Francie. Zde se střetly roku 732 arabské jednotky s vojskem franckého vojevůdce Karla Martela v bitvě u Poitiers. Frankové zvítězili a zastavili tak muslimský postup dál na sever. Arabové se stáhli na jih za Pyreneje a vytvořili prosperující relativně tolerantní stát. Jeho hlavní město Cordoba bylo v 9.-11.stol. jednoznačně nejkrásnějším městem Evropy s paláci, mešitami, nemocnicemi a dokonce i veřejným osvětlením.
Sunnité a šíité
Soudobý islám je charakterizován mimo jiné soupeřením většinových sunnitů a menšinových šiítů. Kořeny tohoto rozkolu lze najít již na počátku historie islámu. Nesouvisí s ideologií, ale s touhou po moci a politikou.
Podstatou jsou spory o nástupnictví v arabské říši po smrti proroka Mohameda. Sunnité považují za platného nástupce Mohameda Abů Bakra, přítele Mohameda zvoleného muslimským sněmem za chalífu. Šiité zatím uznávají za pokračovatele proroka pouze členy jeho rodiny. Tím byl teprve čtvrtý zvolený chalífa Alí. Jeho zavraždění v irácke Kůtě roku 661 je zároveň okamžikem rozštěpení islámu. Jeho stoupenci šiíté byli nuceni přejít do ilegality a uchýlili se hlavně do nearabských částí říše. Dnes dominují šiíte hlavně v Iránu, části Iráku, Sýrie, Libanonu…
Umajovci a Abbasovci
Vraždou Alího sklončila éra volených chalátů. K moci se dostala dynastie Umajovců, která vybudovala ohromnou arabskou říši od Španělska po řeku Indus. Centrum říše přemístili chalífové z Mekky a Medíny do syrského Damašku. Damašek se stal za vlády Umajovců jedním z nejkrásnějších měst světa s obří mešitou, lázněmi, kanalizací, nemocnicemi, trhy a dalšími honosnými stavbami.
Éru Umajovců ukončilo rozsáhlé povstání iniciované šiíty. Umajovci se udrželi pouze ve Španělsku, kde založili Kordobský chalífát. Na zbylém území se vlády ujala sunitská dynastie Abbasovců. Abbasovci přemístili hlavní město z Damašku do nově založeného iráckého Bagdádu. Bagdád se stal doslova perlou orientu a centrem obchodu mezi Evropou, Persií a Indií. Město mělo kruhový půdorys a žilo zde až milión obyvatel. Doba největší slávy města je spojena i se vznikem známých Pohádek tisíce a jedné noci.
Éra Abbásovců začala pohasínat v 11.století, kdy Bagdád a celou říši ovládli turecké kmeny Seldžuků ( zůstal jím titul duchovních vládců a hlavy státu) a skončila roku 1258 kdy Bagdád dobyli Mongolové. Vládu v podobě dynastie Mamlůků si Abbásovci uchovali pouze v Egyptě do roku 1517.
Zlatá éra islámu
Jedná se o období, které je ohraničena přibližně 8-11.stoletím, v některých oblastech až stoletím patnáctým. Název „zlatý“ je poněkud zavádějící, protože i v tomto období docházelo v islámském světě k častému násilí, vraždám, bojům a útlaku. Přesto se arabská a islámská civilizace těšila prosperitě a kultuře, která daleko předčila úroveň tehdejší evropské křesťanské civilizace.
Příčinou tohoto rozmachu byl paradoxně pragmatismus arabských vládců, kteří dávali do pozadí dogmata islámské víry, zatímco velmi dbali o rozvoj vzdělanosti a sbírání vědomostí nabytých od porobených i okolních národů. Arabští učenci tak nadšeně studovali a překládali spisy řeckých starověkých myslitelů, stejně jako myslitelů perských a indických. Příkladem převzatých poznatků se staly arabské, původem indické číslice, které nakonec převzal i evropský křesťanský svět.
Kolem roku 1000 se tak mohl islámský svět chlubit skvostnou architekturou, později inspirující i gotické stavitelství. Dále pak technologickým rozmachem např. ve zvládnutí výroby papíru a efektivnější konstrukce vodních mlýnů. Velkého věhlasu dosáhla arabská věda na poli astronomie, alchymie a především lékařství. V dobách kdy takřka jediným prostředkem léčby v křesťanských zemích byla modlitba, tak arabská medicína měla popsanou řadu sofistikovaných postupů léčby různých chorob, zlomenin kostí a věděla i o důležitosti hygieny.
Asi nejvýznamnějším představitelem islámské vzdělanosti byl perský lékař a filozof Avicenna považovaný za otce moderní medicíny. Jeho autorita ve středověku byla tak velká, že se na něj odvolával i mistr Jan Hus ve svých spisech.
Geograficky byla islámská kultura rozšířena od Španělska po Indii. Největšího rozvoje dosáhla ve Španělsku- Cordoba a Granada s palácovým komplexem Alhambra. V Africe se nejvíce proslavila Káhira s nejstarší univerzitou světa Al Azhar. Na blízkém Východě Damašek a Bagdád spolu s řadou perských měst. Střediskem vyspělé islámské kultury byly i města střední Asie Samarkand a Buchara, stejně jako střediska v Indii-připomeňme slavný Tadž Mahal.
Úpadek islámské kultury byl pozvolný a vyznačoval se stagnací, nebo příklonem k fundamentalistických konceptům víry, či čistě mocenské politice. Západ a Evropa pochopila ve středověku velikost islámské kultury a začala se od ní učit. Ve velkým se od 11.stol. začaly překládat spisy z arabštiny. Nakonec Evropa islámský svět civilizačně a kulturně dohnala a v 16.stol. definitivně i předběhla.
V příštím díle se zaměřím na konflikty islámu a Západu během křižáckých výprav, turecké expanze a také na sufismus, mystický směr v islámském náboženství a kultuře.
---pokračování příště---
