Vznik a vývoj života z pohledu vědy a filozofie II.

Podle nejnovějších geologickým studií se soudí, že první živé organismy se na Zemi objevily asi před 3,8 miliardami let.

V jakých konkrétních podmínkách, jakými mechanismy a jak první organismy vypadaly se dodnes mezi vědci vedou velké diskuze. Složitost tohoto procesu vede některé  k domněnce, že život se tu dostal odkudsi z vesmíru-teorie panspermie. To však otázku vzniku života neřeší, pouze jí odsouvá mimo Zemi.

Studium života bylo již od starověku doménou filozofie. Až v 17.století se z ní vedle jiných oborů začala oddělovat věda, která život začala zkoumat pouze z  hmotného hlediska-biologie. Někteří biologové se dnes domnívají, že filozofie je již zastaralá a nepotřebná. Přesto i nyní v rámci filozofie vědy existuje obor, který se zabývá hlubším zkoumáním podstaty života, účelu životních forem a etickými otázkami  s tím souvisejícími-filozofie biologie. Ta rozlišuje tři přístupy ke zkoumání života se kterými se v biologických vědách  můžeme setkat: redukcionistický, holistický a vitalistický.

Redukcionistický přístup ve filozofii a biologii

Redukcionismus z filozofického hlediska má svůj historický původ v díle francouzského vědce a filozofa 17.století  Rene Descarta, který jako první v historii oddělil svět vesmíru a živých bytostí od Boha a popsal živé organismy jako důmyslné mechanické stroje jejichž projevy a chování je možné popsat zákony mechaniky.

V současné době již byl ve světle vědeckých poznatků tento mechanický model opuštěn. Nicméně byl v podstatě pouze nahrazen názorem, podle kterého lze veškeré projevy života vysvětlit důkladnou analýzou fyzikálně-chemických procesů v organismu.

Z tohoto přístupu dnes vychází především Molekulární biologie. Snaží se rozpitvat organismy na jednotlivé stavební složky, kterými jsou organické molekuly: tuky, cukry a především bílkoviny a nukleové kyseliny. Jednotlivé molekuly dále strukturně analyzovat a pak zkoumat jejich vzájemné vztahy v živé buňce.

Milníkem který vedl ke vzniku molekulární biologie, bylo rozluštění dvojšroubovicové struktury DNA jako základu dědičnosti v roce 1953 pány Watsonem a Crickem. V jazyku složeném ze čtyř písmen, představujícím čtyři nukleotidy z nichž se makromolekula DNA skládá je zde zapsána informace o celém organismu. Kompletní přečtení genomu u člověka v roce 2001 je považováno za velký úspěch této vědy. Nicméně přečtení ještě neznamená plné pochopení, jako je tomu u každého cizojazyčného textu, který sice dokážeme číst, ale smysl slov a vět v něm nechápeme.

Pro molekulární biology je zrod sebereplikujících, plně funkčních molekul DNA či sesterské RNA schopných kódovat bílkoviny okamžikem zrodu života. Její náhodné mutace pak krokem v evoluci.

Evoluce je tak v podstatě jakousi velkou, v přírodě stále probíhající loterii, ve které vyhrává ten tvor či druh, jenž prožije náhodnou genovou mutaci, která zlepší jeho přizpůsobivost vnějším podmínkám. Získává tak výhodu nad těmi, kteří mají tu smůlu, že je nepotkají buď žádné významné mutace, či jen ty negativní. My jsem se tak stali lidmi proto, že prostě máme geny, které měly v evoluční ruletě největší štěstí a šly vývojem od jedné výhry (kladné mutace) k druhé. Na rozdíl třeba od bakterií, které mají stále v evoluční loterii smůlu a tak jsou pořád na evolučním startu.

K současnému biologickému redukcionismu patří ještě jedna představa, která je také jistým zrcadlem mravního úpadku společnosti vyžívající se v egoismu a soupeření. Je to metafora „sobeckého genu“ použitá britským biologem Richardem Dawkinsnem ve stejnojmenné knize[1].  Živí tvorové včetně lidí jsou podle těchto názorů pouze jakési loutky, které tahají za niť sobecké, vzájemně bojující geny. Jinými slovy jsme našimi geny doslova předurčeni k sobeckému jednání, které je naší biologickou přirozeností a pro přežití v drsném prostředí i nutností. Vzniká tak jakési nové náboženství schované za racionalistický vědecký přístup. Idea všemohoucího Boha a nesmrtelné duše je pouze nahrazena ideou z generace na generaci předávaných téměř nesmrtelných všemocných genů, které zcela určují kdo a jací jsme.

Holistický přístup ve filozofii a biologii

Opakem redukcionismu je holismus, česky by se dalo říci celostnost. Zatímco redukcionista vidí vesmír jako složeninu oddělených individuí různých úrovní vzájemně zápasících o své místo pod Sluncem, holista se dívá na vše z hlediska celku.

Každý atom, molekula, kámen, živá buňka, strom, zvíře či člověk má tu své místo, které je určeno jeho vztahem k ostatním. Vše je vzájemně propojeno sítěmi nejrůznějších vazeb a vše souvisí se vším. Země i celý vesmír je  živý organizmus, jehož jsme my nepatrnou součástí jako jeho buňky. Tak jako každá buňka má své úkoly a poslání v rámci jednoho organismu, máme jej i my v rámci těchto vyšších životních forem. Pokud tak činit nebudeme a budeme se chovat egoisticky  na úkor druhých, budeme tím, čím je v těle rakovinná buňka. Poškodíme sebe i celek. Každý náš čin se díky zákonu odrazu na nás dříve či později vrátí.

V moderní biologii význam holistického přístupu vzrostl po roce 2000, když vznikl nový vědní obor Systémová biologie [3], s cílem pochopit složitou a komplexní síť vztahů v živých systémech na všech úrovních od atomů a molekul, přes buňky, orgány, jednotlivé organismy, ekosystémy až po celou biosféru.

Používá přitom v rozsáhlé míře počítačových matematických modelů, kterými se snaží simulovat různé procesy probíhající v živých organismech s využitím obrovského množství dat získaných díky nesmírnému pokroku moderní přístrojové techniky, jako je hmotnostní spektroskopie nebo konfokální mikroskopie.

Žádný sebedokonalejší model jistě nedokáže zcela napodobit reálný život, přesto nás ale může přiblížit k lepšímu pochopení  některých projevů života a hlavně může zefektivnit a zlevnit biologický výzkum[2]. Drahý experiment totiž může být proveden až poté, kdy počítačový model předpoví možnost zajímavých výsledků.

Systémová biologie již nyní má první výsledky a aplikace. Ukazuje se, že příroda na různých úrovních využívá obdobných efektivních strategií, stejně jako schopný manažer při řízení lidské společnosti, nebo které se využívají v  mozkových či stále se zdokonalujících umělých neuronových sítích, které již dokáží v šachu porazit nejlepší šachisty. Je stále patrnější, že to co nazýváme slovem „inteligence“ můžeme nacházet na všech úrovních přírody. Od molekul vody schopných vytvářet dokonale uspořádané struktury v nerovnovážných podmínkách až po celé ekosystémy. Příkladem jsou strategie infekčních bakterií, které jsou schopné kolektivního chování a svou oběť aktivně napadnou až ve chvíli, kdy dosáhnou určitého počtu. Nebo inteligentní chování rostlin, které jsou schopny v případě ohrožení vyslat varovné signály jiným rostlinám, či se rozvibrovat jako hudební nástroj ve chvíli, kdy jsou ozařovány světlem modulovaným podle hudebních skladeb. [3] 

Systémová biologie se zabývá i otázkami vzniku a vývoje živých organismů. Vznik života a nových vyšších forem lze popsat v rámci systémového přístupu k životu jako fázovou přeměnu, analogicky k známým přeměnám ve fyzice jako je změna vody v led, laminárního proudění v turbulentní, či skokový přechod elektronu z jedné energetické hladiny na druhou. K změně dochází při dosažení kritického bodu systému, kdy se dosavadní systém stává zcela nestabilním a  nastává velmi rychle přechod do nového způsobu uspořádání, které lépe rezonuje s okolními vlivy. Pro systémové biology přitom platí věta Aristotela „Celek je více, než souhrn jeho části.“ Jinými slovy existuje řada vlastností živých organizmů, které nejde odvodit jen z analýzy jeho částí, ale objevují se až když  systém dosáhne určitého stupně složitosti.

Mohl by nyní vzniknout dojem, že celostní přístup je jednoznačně lepší než analytický. Že systémová biologie představuje plus a molekulární biologie minus. Myslím si, že tomu tak není a že oba přístupy by měly být v rovnováze. Vždy škodí když na jedné straně převládne jen intuice a cit jak je tomu u čistých holismů zanedbávajících kritické myšlení, nebo na straně druhé pouhý rozum ignorující cit a intuici jako je tomu u redukcionistů. Ostatně samotná systémová biologie by nemohla vzniknout bez každodenní práce molekulárních biologů, kteří těm systémovým dávají data do jejich počítačových modelů.

Vitalistický přístup ve filozofii a biologii

Když se v 17.století začali první biologové zamýšlet nad tím, čím se liší živý tvor od jeho mrtvého rozkládajícího těla, přišli s koncepcí života která je stará jako lidstvo samo. Byla to představa vitální síly, která na počátku dala život embryu, aby nakonec v okamžiku smrti tělo opustila.

V 19.století ve vědě převládl koncept, který zúžil realitu světa pouze na to, co lze jednoznačně změřit a zvážit, tedy na pouhou hmotu. Pojmy jako duch, či vitální síla již v moderní vědě neměly mít své místo.

Neplatilo to však absolutně. I ve 20.století probíhal rozsáhlý výzkum biologických sil a jevů jako je telepatie, psychokineze, bioenergetická léčba nejen na Západě, ale i v Sovětském svazu a Československu, kde výzkum prováděla psychoenergetická laboratoř pod vedením profesora Kahudy.

Mimo jiné byla vyvinuta v roce 1937 Kirlianova fotografie, která umožňuje fotografování  vitální síly, které se jako světelná aura vyskytuje uvnitř a v okolí živých bytostí, či jako tzv. radiace kolem kamenů a dalších neživých objektů. Byly provedeny rozsáhlé pokusy, během kterých byly např. fotografovány ruce léčitelů při práci a odpočinku, aura pacienta před a po energetické léčbě, čerstvě utržených plodů a plodů tepelně zpracovaných, lidí a zvířat v různých náladách, které umožnily tyto síly alespoň zčásti vědeckými metodami prozkoumat a verifikovat. Zjistilo se také, že biologické síly se chovají jinak než známé fyzikální síly jako je gravitace, elektřina či magnetismus. Neklesají na intenzitě s druhou mocninou vzdáleností, jejich šíření není omezené rychlostí světla a jsou řízeny psychickým záměrem vysílatele. To znamená, že jejich účinek se projeví bez ohledu na vzdálenost přesně na tom místě, které vysílatel ve své představě určí, bez jakéhokoliv časového zpoždění,  i kdyby to mělo být třeba na opačném konci vesmíru.

Dnes v akademické biologii takřka vitalistické představy nenajdeme, přestože i v západních lékařských klinikách se běžně pracuje s vitálními silami např. v akupunktuře. Biolog, který by psal o vitálních silách, by byl svými kolegy obviněn z neznalosti a šarlatánství a ohrozil by tak svou vědeckou kariéru. Jiné je tomu v moderní filozofii. Tam naopak spíše jen ojediněle potkáte přesvědčené materialisty. Příkladem je dnes vysoce uznávaný francouzský filozof 20.století Henry Bergson, který z  myšlenky tvořivé životní síly  „elán vital“ udělal ústřední bod své filozofie života.

V současnosti existuje mnoho náboženských a filozofických proudů, které se vzájemně liší v nejrůznějších názorech. Kdybychom však pátrali po jejich původních základech, pak by jsme zjistili, že rozdíly jsou dílem špatného pochopení, či záměrného zkreslení původní nauky předávané lidem vědoucími učiteli, označovanými jako avatáři či přinašeči.[4]

V každé takové původní nauce by jsme našli učení o dvojnosti, mužském a ženském principu jang a jin, kterou můžeme poznávat v každé oblasti života. Dále pak zde jistě objevíme popis stvoření-geneze, jako rozdělení části původní jednoty na ducha a hmotu v mýtech někdy popsanou jako stvoření nebe a země. Nebude chybět vysvětlení vzniku první živé bytosti, jako výsledek propojení ducha a hmoty. Každá taková původní nauka bude hovořit o třech složkách bytosti: těle, duši-energii a duchu-psyche. Součástí nauky bude bezpochyby i učení o vývoji života-evoluci, která však není řízena ruletou náhod, ale rozvíjením ducha bytostí v řadě reinkarnací, což zpětně vede tělesnou formu směrem k větší složitosti a dokonalosti.

Tímto končím druhý díl série článků o vzniku a vývoji života s tím, že v příštím díle se zaměřím na konkrétní otázky evoluce.

                                                           ---pokračování příště---

Zdroje:

[1]Richard Dawkinson: Sobecký gen

[2]Od matematiky, k biologii, medicíně a zpět

[3]Přísliby systémové biologie

[4]Josef Zezulka: Bytí-životní filozofie