"Slovy se nedá vyjádřit jak bych si ze srdce přál, aby byla občanská válka, aby se konečně pročistil vzduch a že bych se jí zúčastnil."
Přesně tak vypadala reakce jednoho z diskutérů pod mým posledním článkem věnovaným pandemickému zákonu a zrušení povinností prokazovat covid pas pro neočkované.
Názor vyvolal prudké reakce. Někdo by si mohl myslet, že je to krajní, extrémní názor zastávaný jen několika jedince. Nedělejme si iluze. Tento názor je velmi běžný, jen málokdo si jej troufne vyslovit tak otevřeně, jak to udělal autor.
V historii to není poprvé, co mnozí touží po válce. Vzpomeňme si co se dělo v létě v roce 1914 v ulicích velkých evropských měst. Hrála hudba, ulicemi pochodovali tisíce nadšených mužů, kteří se již nemohli dočkat, jak to nandají té druhé straně. V novinách vycházely úvahy o tom, že nastávající válka představuje skvělou příležitost jak pročistit tehdejší mravně zkaženou společnost. Jediní kteří se tehdy tohoto běsnění neúčastnili a do války šli bez nadšení byli Češi.
Uplynulo pár týdnu a s tím i rychlé vystřízlivění. Tisíce mrtvých a zraněných, utrpení v chladných a promáčených zákopech, vítězství v nedohlednu... Jen lidi zvrácené povahy, jakým byl desátník německé armády Adolf Hitler válku stále milovali.
Jak mohla v létě 1914 v lidech vzniknout taková proválečná hysterie, co i v dnešní době některé vede k touze po válce: tu s nenaočkovanými, tu s Ruskem? Odpověď musíme hledat v lidském nitru, v prázdnotě života beze smyslu a zároveň plného frustrací, kdy se účast ve válce jeví jako východisko.
Velmi bych přál panu autorovi výroku, aby se mu jeho přání v budoucnu nesplnilo. Ničeho by nelitoval víc, než že kdysi v minulosti měl takovéto přání.
