Velikonoce v čase koronaviru

Velikonoce původně vznikly jako duchovní svátek spojený s oslavou počátku jara a tím i zrození nového života v rámci přirozeného odvěkého přírodního cyklu. 

Doklady o jejich slavení pochází již ze starověkého Egypta. Židé Velikonoce spojili se vzpomínkou na Mojžíšem vedený exodus židovského národa z egyptského otroctví. Křesťané pak s umučením a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista. 

Dnes jsou vnímány spíše jako dny volna. Je paradoxem, že více než náboženské křesťanské tradice se ve zvycích lidí uchovali ještě starší tradice předkřesťanské. Velikonoční vejce, pomlázka, to vše jsou  zvyky, které pocházejí ještě z pohanských dob.  

Žijeme ve zvláštním roce, kdy poprvé v životě každého z nás oslavy Velikonoc z Izraeli i křesťanském světě neproběhnou, jak jsem si již zvykli. Židovské synagogy i převážná většina křesťanských chrámů zůstanou uzavřena, omezena má být i návštěva příbuzných, a tak se z velké části letošní svátky budou ryze soukromými.  

Je zde tak příležitost dát těmto svátkům svůj původní význam. Tím je zamyšlení a rozjímání o životě a duchovních zákonech, které řídí tento svět. Zákonech, podle kterých je každý konec novým začátkem, a to co nazýváme smrt je jen okamžikem odložení fyzického těla a přechodu z tělesné do duchovní formy existence.  

 Když Ježíš umíral na kříži za posměšků a urážek přihlížejících domnívajících se že na kříži umírá člověk posedlý ďáblem, i hrstka jeho stoupenců si myslela, že je to konec všech nadějí a že sám Ježíš bude brzy zapomenut. Ve chvíli, kdy tělo zmizelo z hrobu a Ježíš se objevil svým učedníkům živý a zdravý, získali novou naději. Naději, která je posílila v jejich dalším životě natolik, že dokázali těžit snáze mnohým těžkostem které je provázeli při šíření nové křesťanské zvěsti. A přes přirozené chyby nesou zásluhu za to, že i dnes, 2000 let po Ježíšově misi, nebylo Ježíšovo jméno zapomenuto.  

Většina lidí se dnes domnívá, že před 2000 lety tu byl Kristus naposled. Někteří čekají jeho budoucí opětný příchod na Zemi v blízké či vzdálenější budoucnosti. Patřím k menšině těch lidí, kteří jsou pevně přesvědčeni, že již zde zrozen byl. Jako jeden z členů náboženské společnosti společenství Josefa Zezulky se domnívám, že jeho poslední inkarnací byl Josef Zezulka z Prahy, filozof a utajovaný léčitel, k jehož duchovnímu probuzení došlo zcela náhle o Velikonocích roku 1945, v den jeho tři a třicátých narozenin. Někteří lidí, kteří si přečtou tuto informaci jistě položí otázku: Co mně vede k tomuto přesvědčení? Jaký mám důkaz pro své tvrzení? Mnozí z nich pak možná budou očekávat výčet zázraků, které v životě vykonal.  

Ano v životopise Zezulky je možné stejně jako v tom Ježíšově dočíst o zázračných činech a událostech, které se v našich životech rozhodně nedějí každý den. Přesto však žádný sebevětší zázrak ještě není důkazem o duchovní velikosti toho, kdo jej provedl. V skrytých koutech Indie a Tibetu žije řada těch, kteří díky vytrvalým jogickým cvičením dosáhli mimořádných schopností, aniž by automaticky dosáhli vyššího poznání. Důkazem je pouze hloubka a komplexnost nauky, kterou nedokáže dát sebevyspělejší člověk dnešního typu, ale pouze někdo, který ve svém vývoji již výrazně překročil lidský vývojový stupeň a na zemi se již vrací jako přinašeč čistého učení Pravdy.   

Bohužel od Ježíše dnes již známe jen fragmenty původní nauky, od Mojžíše či Abraháma již takřka nic. Ty ještě starší již neznáme vůbec, nebo jejich jména uchovala mytologie. Čisté myšlenky přinašečů jsou přitom promíchány s balastem naneseným po staletí, který původní nauku velmi často výrazně zkresluje. Poněkud lépe jsou na tom lidé v Indii, kde i po mnoha tisíciletích je původní nauka zachována ještě v docela čisté podobě, a tak se v ní stále dočteme o nutnosti nezabíjení a vegetariánství na duchovní cestě, či reinkarnaci a zákonu karmy, které byly součástí nauky i v počátcích křesťanství a definitivně byly vyškrtnuty na Konstantinopolském koncilu roku 553.    

Životní filozofie Bytí je tak dnes jedinou duchovní naukou přinašeče, která je uchována v čisté původní podobě a je velká naděje, že tak bude uchována i příští staletí. Když napíši, že je to největší poklad a dar který má dnes lidstvo k dispozici se dnes mnozí pousmějí. Bude v Zezulkově díle vidět pouhou kompilaci starších nauk Indických. Svým způsobem je chápu. I já měl tento názor a až po mnoha hodinách studia a přemýšlení rozumem a citem jsem tento názor změnil.