Je to rok, co jsme na každém rohu slýchali, že jen očkování nás může spasit před virem Covid 19. Ti co se očkovat odmítali, museli se stále víc potýkat mnohými ústrky v životě a práci, ač bylo očkování stále oficiálně dobrovolné.
V listopadu loňského roku byl u nás zaveden covidový apartheid. Neočkovaným byl znemožněn přístup do restaurací, kulturních akcí, či na lyžařské sjezdovky.
Až epidemie varianty Omikron učinila diskriminaci neočkovaných konec. Fakt, že se tato varianta se ve stejné míře šíří mezi neočkovanými i očkovanými již nešlo utajit.
To co však nezmizelo byly vedlejší účinky očkování. Před nedávnem byl zveřejněn zajímavý dokument. Byl pojmenován Tečkované příběhy a vyjadřují se v něm lidé, jejichž zdraví bylo covidovými vakcínami poškozeno. Před týdnem jsem dokument poslechl a můžu jej doporučit všem.
Ne, nejsem odpůrcem očkování, ani očkování proti covidu 19. Každé očkování by však mělo být dobrovolné. Platí totiž, že každé očkování je zvažováním mezi dvěma riziky: riziky vakcíny a vlastní nemoci. Já se proti covidu naočkovat nenechal. Riziko vakcíny pro mně bylo vyšší, než riziko těžkého průběhu nemoci, před kterým ostatně ani vakcina mnohé lidi neochránila (můj očkovaný otec na covid zemřel).
Na závěr zpráva pro mé čtenáře. Ve středu jsem dostal zprávu od redakce blogů, že můj poslední článek porušil kodex blogera a celý můj blog je stažen z titulní strany blogu idnes. Své stanovisko jsem dodatečně publikoval dole pod článkem Podivná válka na Ukrajině.
Pro mé čtenáře bych chtěl uvést, že i za těchto okolností budu zde občas publikovat články, i když jejich čtenost bude nižší než článků předchozích.
