Dnes je to přesně 34 let, co 27.11. 1989 proběhla v Československu celostátní generální stávka, jež byla součástí událostí, které poznamenaly pád komunistického režimu.
Vzpomínám si na ten čas. Byla to zlomová doba, kdy většina z nás očekávala, že právě začíná nový lepší svět. Byl jsem mladý, naivní a vůbec jsem netušil kolik nová doba může představovat úskalí.
Stejně jako tehdy, i nyní se účastním stávky. Tehdy jako vysokoškolský student, nyní jako středoškolský učitel. Stávku podporuji i když mám k její organizaci a organizátorům jisté výhrady.
Premiér Fiala a vládní představitelé hovoří o stávce jako o nezodpovědném kroku. Veřejné finance jsou v neuspokojivém stavu a jen škrty v různých oblastech mohou odvrátit budoucí státní bankrot.
Se slovy premiéra Fialy by se dalo souhlasit, kdyby...
Opravdu si nemyslím, že je ta pravé chvíle nakupovat předražené americké stíhačky za stovky miliard korun. Dále pak je veliká škoda, že vláda se nezabývá tím, aby zamezila těm největším finančním únikům. Máme jedny z nejvyšších odvodů na dividendách do zahraničí z celé Evropy. Díky nejrůznějším způsobům daňové optimalizace, zakládání dceřiných firem a dalších účetních operací chybí další stovky miliard korun ve státním rozpočtu.
Myslím, že to co probíhá dnes je jen začátek. Aby byla série protestů úspěšná, je potřeba aby si jejich organizátoři osvojili výše uvedená fakta a na základě nich formulovali jasně své požadavky. Jinak se celá série akcí opět rozplyne do ztracena jako celá řada minulých protestů.
To co mi na krocích vlády vadí nejvíce, že nejen že dopadají opět zejména na bedra těm sociálně nejslabších. Bohužel právě ti se mohou nejméně bránit a tak brát jím je nejsnazší.
