Spiritualita a vyspělá technika starověké Indie

Během dlouhé historie Země řada civilizací zanikla tak, že o nich již nemáme žádné doklady. Existuje však jedna jejíž historická tradice je ještě stále živá. Nachází se v Indie a podle oficiální vědy je stará okolo 4000 let. Bereme-li vážně obsah jejich písemných památek  je ještě mnohem starší. Svého rozkvětu a vrcholu dosáhla již někdy v dobách před 40 až 50 tisíci lety.

Starověké indické písemnictví

„Tři bozi vládnou vesmíru, tři a zároveň jeden. Brahma stvořitel, Šiva ničitel vždy přítomný když končí věk. Třetí je Višnu jeho pravý opak. Je udržovatelem světů, nedá jím zaniknout. Hrozí-li chaos, bere na sebe lidskou podobu. A sestupuje mezi nás, aby splnil svůj úkol. Podle některých by se mohl zjevit jako Krišna. Jeho činy jsou nenápadné, tajemně průzračné. Je podstatou všeho neviditelného.“

Tak zní úvod k indickému filmu Mahabharáta, který byl natočen, jako umělecké ztvárnění slavného staroindického eposu popisující střetnutí dvou staroindických rodů Pandůovců a Kuruovců v boji o moc, jehož součástí je i slavná Bhagavadgíta, považována za „bibli“ hinduismu.

Mahabharáta spolu s dalším eposem Ramajánou, Védami ( Védy=vědění ) a Upanišádami patří k základům staroindického písemnictví a národní kultury Indie.

Oficiální historie klade vznik těchto textů zhruba do období let 1500 až 500 př.n.l. Přesto texty popisují doby již podstatně starší, možná až desítky tisíc let. To by jsme však museli brát obsahy indických véd skutečně vážně a ne vše co odporuje „vědeckému“ obrazu světa vnímat jen jako vymyšlené pohádky.

Původ indické civilizace

Středověcí Indičtí králové odvozují svůj původ od člověka jménem Manu. Žil již před velmi dlouhou dobou na konci jedné epochy dějin lidstva. Jeho příběh je velmi podobný příběhu biblického Noema. V době velkého úpadku mravů mu bylo dáno poznat, že se blíží potopa. Vystavěl loď a na ní umístil zvířata i semena rostlin. Díky tomu přežil potopu, jako jeden z mála lidí a dal základ novému pokolení. Stal se králem a prvním zákonodárcem v historii indické civilizace. Zákony přijal přímo od Boha.

Někdy před 12000 až 20000 lety území Indie bylo centrem velké říše. Nazývala se Rámova říše. Zahrnovala sedm center ( měst ) a byla řízena sedmi rišii ( mudrci ). Její centra se nenacházela jen na území dnešní Indie, ale také v Číně, Indonésii, střední Asii a Egyptě. Byla to jedna z velkých mocností své doby, která měla styky i s další vyspělou civilizací Atlantskou. Atlanťany Indové nazývali Avíny a hodně se obávali jejich ničivých zbraní.

 Staroindická architektura

Tradiční indická architektura patří ke skvostům světového stavitelství. Jejím základem je spis Vástu šástra. Základním znakem je dominantní vliv světových stran a zapracování vlivů Slunce, Měsíce, planet a přírodních sil. Cílem je, aby životní energie-prána mohla prostorem stavby volně proudit a podporovala psychické a tělesné proudy energie v člověku. Je zde podobnost s čínským feng suej nebo západní geomantií.

Létající stroje starověké Indie

Stejně jako Atlanťané i Indové měli vyspělou techniku a využívali létající stroje zvané Vimany. Součásti Véd je spis zvaný Vimanikašastra, který poměrně detailně popisuje výrobu slitin pro létající stroje, konstrukci, návod k obsluze a principy pohonu strojů. Popisuje i další záležitosti jako jsou letové koridory, manévry při letu či doporučenou stravu pro piloty. Do Angličtiny se podařilo přeložit jen části textu pro obtížnou srozumitelnost. Některé vimany byly podobné našim letadlům a k pohonu využívali spalování paliv. Jiné využívaly principů podobných letounům UFO, tedy antigravitace a různých silových polí. Vimany sloužily nejen k cestám mezi pozemskými městy, ale létaly též do vesmíru. V eposu Ramayana se píše o výletu na Měsíc.  Některé z Viman se používali i jako válečné stroje, jak popisují výše zmíněné starodávné eposy.

Atomové války ve starověké Indii  

Když během druhé světové války explodoval první prototyp atomové bomby, vedoucí výzkumu Robert Oppenheimler si vybavil úryvek z eposu Mahabharata. Mluví se v něm o božské zbrani svým účinkem připomínající jadernou pumu: „Zář všemocného bez hranic a konce, toť tisíc sluncí rázem vyšlehnutých. Jsem smrt která ničí vše“

V jiných místech eposu se píše:

“... pilot vimanu vrhl na skvoucí se trojici měst střelu obsahující vesmírnou energii. Zdvihl se zařící oblak dýmu jasnější než tisíc sluncí a města pod ním byla proměněna v prach a popel. Když viman opět přistál, zářil jako kus antimonu ...“

“Byla to lesklá střela, která se třpytila, aniž vydávala kouř. Byla vržena na nepřítele a tu všechno zahalila hustá mlha. Zavířily jedovaté víry. S děsivým hlukem se zvedla mračna a zaútočila na nebesa. Zdálo se, že se samo slunce chvěje. Celý svět byl spálen žárem výbuchu jako nějakou děsivou horečkou. Tisíce vozů, desetitisíce mužů a slonů byly obráceny v prach a popel.“

S překvapivým závěrem přišli před časem Angličan Jayce Davenport a Ital Enrico Vincenti, kteří prováděli archeologický průzkum v severoindickém městě Mohendžodaro . O tom, že starobylou megalopoli smetl jaderný výbuch, podle nich svědčí řada důkazů: Místo sežehl mimořádný žár, protože uprostřed ruin se našlo velké množství úlomků zeleného radioaktivního skla – stejného, jaké se nachází v nevadské poušti, kde USA testují své jaderné zbraně. „Teplota tu dosáhla minimálně1500 stupňů Celsia,“ tvrdí zastánci jaderné teorie. V epicentru výbuchu byly všechny domy srovnány se zemí, směrem od epicentra je rozsah škod postupně nižší. A zmiňují i další detail: Lidé z Mohendžodara byli vystaveni radioaktivnímu záření, protože v desítkách koster bylo naměřeno 50x vyšší množství radiace, než je obvyklé.

Po několika tisíciletí již jako obnovené město, vstupuje Mohendžáro do oficiální historie. Je považováno za jedno z center tzv. Harrapské kultury v údolí Indu. Již na počátku oficiální historie měla tehdejší města dokonalou architekturu, kanalizaci i splachovací záchody.

Píše se rok 2014 a Indie je opět regionální velmocí disponující jadernými zbraněmi. Občas v souvislosti s napjatými vztahy Indie s Pákistánem se mluví o jejich možném použití. Indie má také kosmický program a disponuje řadou vynikajících vědců a techniků. Vynikající jsou hlavně indičtí programátoři. Historie se v mnohém opakuje.

Indická spiritualita a rišiové 

Daleko více než technickou velmocí Indie byla a je spirituální zemí. Zatímco celý západní svět propadl materialismu, egoismu a racionalismu, tak části zejména jižní Indie si stále uchovávají dědictví původní spirituality. Lidé jsou tam velice chudí, ale šťastnější než bohatí lidé západu. Spiritualita není u většiny z nich jen něčím na povrchu, ale prosycuje celý jejich život. Lidé jsou tam jemnější a upřímnější, neznají přetvářku jako my. Jistě Indie ani zdaleka není ideální zemí a i tam je velmi mnoho zla jak občas můžeme vidět v médiích, přesto se domnívám, že mnohému se od prostých Indů a jejich společnosti můžeme naučit.

Po staletí a tisíciletí se možná více než kde jinde řada Indů věnovala józe nejen jako tělesnému, ale především duševnímu a duchovnímu cvičení. Mnozí odcházeli do klášterů a tam se podrobovali duchovnímu výcviku. Někteří odcházeli do samoty lesů či vysokých himalájských hor a tam hledala poznání a osvícení.

Dosažením určitého již vysokého stupně poznání se člověk stává rišiem=mudrcem. Rišiové jsou považování v Indii za svaté muže a velice ctěni. Jsou považováni za autory véd, tvůrce jejich jazyka sanskrtu, za tvůrce léčebného systému Ajurvédy, či technických spisů věnovaných architektuře a letectví.

V Indické tradici náboženství, filozofie, věda a technika nejsou odděleny, ale tvoří nedílný celek. Intuice hraje ve společnosti i v poznávání světa daleko větší roli než u nás a to i v oblasti techniky, kterou nelze pochopit bez duchovní průpravy. 

Knihovna osudů na palmových listech

Traduje se, že před více než 5000 lety žili v Indii rišiové, kteří v duchovní praxi pokročili do té míry, že překonali v meditacích omezení prostoru a času. Byli tak schopni vidět minulé i budoucí děje v dějinách země. Spatřili ne příliš lehkou budoucí dobu a rozhodli se lidem budoucnosti pomoci. Na palmové svitky popsali ve starotamilštině osudy všech lidí, kteří v budoucnu knihovnu navštíví. Vzniklo několik desítek tisíc svitků, které z devadesáti procent popisují osudy domorodých Indů a zbylých deseti procent lidí jiných národnosti. 

Pro kritického čtenáře to jistě zní, jako pohádka, že někdo před mnoha tisíci lety popsal jeho osud. Jak se jmenuje on a jeho blízcí? Jaké má povolání a zdravotní problémy? Jak vypadal jeho minulý život? A především rady do života pro jeho snadnější průběh a popis budoucích události, které však  ne vždy musejí být nutně prožity ( každý osud má svojí šíři ).

Čteči svitků zvaní Nadi již navštívili dvakrát i Prahu a Čechy, měli zde přednášky a zároveň i čtení svitků pro české zájemce. Ti potvrdili, že se rozhodně nejedná o podvod a  že v listech byli skutečně popsány jejich osudy, včetně záležitostí které tajili i před svým okolím.

Když se nad tím vším zamyslíme, nemusí se nám to jevit až tak fantasticky. Podle některých koncepcí moderní fyziky čas není a my svým životem procházíme hotový děj. Náš osud se tedy podobá knize v knihovně, kterou můžeme otevřít, přečíst a nakonec opět založit. Naše čtení je omezené časem, ale kniha existovala před otevřením a bude existovat i po přečtení a vrácení do knihovny.